Silent (Yoonmin) CZ

34.

Yoongi P. O. V.

Vzbudí mě rachocení ozývající se z kuchyně, není divu, že mě to vzbudilo, vůbec jsem si nevšiml, že jsem během toho filmu usnul a tím pádem jsme se s Jiminem nemohli zpátky přemístit do pokoje, stále jsme tedy na gauči, já jsem skoro odkrytý, protože největší část peřiny má Jimin, který je v ní zachumlaný, jako nějaký zakuklený motýlek.

Ještě spí a nechci ho budit, ale opatrně mu sáhnu na čelo, abych aspoň zjistil, jak na tom je s teplotou, vypadá to ale, že mu klesla, tak aspoň, že se z toho tentokrát opravdu vyspal. Vstanu z gauče, zívnu si a zamířím do kuchyně, odkud se ozývá rachocení.

„Mm, Taehyungu? Co tady děláš." Zamrmlám, když uvidím svého mladšího bratra, jak se ztěžkle opírá o linku a přehrabuje se v prášcích našeho zdravotnického šuplíku. Hned, jak si mě všimne, zazubí se a zamává mi před obličejem krabičkou s tabletkami od bolesti.

„Co, neříkej, že na tebe taky něco leze." Vydám ze sebe varovně, ale on se uchechtne a zakroutí hlavou.

„Ne, neboj, jenom...včera jsme to s Jungkookem trochu přehnali, dali jsme si víc kol, prostě jsme se do toho nějak moc vžili, ale to proto, že to bylo mezi námi poprvé, a to je pak člověk tak strašně nakopnutý tím vším kolem něj a nejde to skončit." Zasměje se a já se na něj nechápavě zadívám, absolutně netuším, o čem mluví, toho si i on všimne, proto mě s úšklebkem poplácá po rameni a dobelhá se ke dveřím.

„Tím chci říct, že jsme se spolu vyspali, hyung." Málem mi zaskočí, když to uslyším a chytnu Taehyunga za paži, abych mu překazil jeho plán odejít z kuchyně.

„Cože?! Děláš si srandu? To jste na to...prostě jen tak vlítli, nebo co?" syknu a on jen nezajímavě pozvedne rameny, jistě, to je celý on, že mě to vůbec překvapuje.

„Nevidím v tom nic divného, Yoongles, však spolu chodíme, je jasný, že spolu budeme i spát, nebo tobě to přijde divný?" optá se mě trochu ublíženě a já s potočením očí zakroutím hlavou a s povzdechnutím pustím jeho paži.

„Ne, jistě, že ne, jen prostě...fakt nevím, co si pod tím představit, prostě je pro mě pořád nezvyk, že jsi s klukem..."

„Uh, nemusíš si to představovat, hyung." Šeptne a já ho zamračeně plácnu do ramene.

„Tak jsem to ani nemyslel! Aish, myslel jsem...totiž, to ti ho vážně strkal do-..."

„YOONGI! T-Tak co asi myslíš...ugh, prosím, ne takové stupidní a...ehm, otázky." Vydá ze sebe úplně zarudle a už chce odejít z kuchyně, ale já ho ještě zastavím, on se na mě nejistě otočí a já ho povzbudivě poplácám po rameni a pousměju se.

„Heh, promiň, chtěl jsem říct, že ti fandím, vám oběma, jste pro sebe jako stvoření." On se uculí a pokývá hlavou.

„Díky, hyung, to zní líp." Zasměju se a s přikývnutím ho nechám odejít z kuchyně nejspíš zpátky za Jungkookem do pokoje. Já přijdu k lince a sáhnu po pytlíčcích s čajem a hrnku. Než se Jimin vzbudí, mohl bych mu aspoň něco nachystat, pořád mu to dlužím, ještě z minula za ty palačinky.

***

Dokončím poslední vaječnou omeletu se šunkou, rajčaty a cibulkou. Udělal jsem raději čtyři, protože ta jedna byla celkem malá, tak abych se najedl já i Jimin. Po dvou omeletách je dám na talíře, odnesu ke stolu, a ještě k nim postavím hrnky s čajem.

Už jsem dlouho nic podobného nedělal, protože se mi většinou ani nechce, ale dnešek je v něčem jiný, nechci před Jimina postavit jen jogurt nebo chleba.

Odejdu z kuchyně do obýváku, abych mohl Jimina vzbudit, ale očividně už se ten malý růžovovlásek probudil. Leží v peřinách a pokukuje kolem sebe, jako nějaké nemluvně. Uchechtnu se nad tím a sednu si na okraj gauče.

„Dobré ráno, jak ti je?" optám se a Jimin s pousmáním pokývá hlavou, aby mi tím dal najevo, že už je to lepší. „Udělal jsem omelety, už je to nachystané v kuchyni, chceš si to jít sníst tam, nebo ti to mám donést sem?" optám se a Jimin trochu překvapený, ale i potěšený vstane z gauče a zamíří do kuchyně. Bosými chodidly cupitá po chladné podlaze a tiskne k sobě paže, proto ještě sáhnu po tenké dece a přehodím ji přes jeho ramena.

„Nemusíš mrznout, sedni si, ještě ti tu teplotu radši změřím." Oznámím mu a dojdu si pro teploměr. Jen, co přijdu zpátky, uvidím, že se Jimin pustil do snídaně a vypadá to, že mu chutná, aspoň podle jeho grimasy.

„Na, dej si to pod paži." Jimin mě poslechne, ale poté pokračuje ve snídání. Sednu si naproti němu a taky chytnu po hůlkách, abych mohl svoje dílo ochutnat, snad se to dá jíst, dlouho jsem to nedělal, ale podle Jimina nejspíš jo.

„Přemýšlím, co bychom mohli dneska dělat, chtěl jsem si jít zajezdit na rampy, ale to bys musel jít taky, a to asi nepůjde, protože jsi pořád nemocný." Zamumlám trochu zklamaně a Jimin si nejistě vytáhne teploměr z podpaží. Podá mi ho a já si ho změřím pohledem.

„Mm, dobře, kleslo ti to, ale i tak, raději nikam nepůjdeme, stejně je tam zataženo." Pronesu a chytnu do hůlek další sousto omelety, ale Jimin ke mně natáhne ruku a prosebně se na mě zadívá. Povzdechnu si a hůlky odložím.

„Chceš jít jenom kvůli mně." On zakroutí hlavou a já se na něj nejistě zadívám.

„Opravdu? Nevadí mi zůstat doma," on rozhodně přikývne a já tedy souhlasím, „ahh, no tak dobře, půjdeme."

Dobrý podvečer <33

Malilinkato kratší je to dneska :DD<33

Jinak si užijte zbytek večera :33