Silent (Yoonmin) CZ

6.

Probudím se, ale ještě se mi nechce otvírat oči, proto se jen otočím na druhý bok a pokračuju ve svém snění, ale dost mě u toho vyrušuje jakési cvakání a šustění. Chvíli se mi to daří ignorovat, ale po chvilce už to začne být vážně otravné, proto se zamručením rozlepím oči a rozhlédnu se okolo sebe, abych zjistil příčinu těchto zvuků.

„Huh?" Všimnu si Jimina na vedlejší posteli, jak sedí v tureckém sedu, stříhá papír a poté na něj něco kreslí. Oh, tak odtud ty zvuky šli. „Jimine...ty už jsi vzhůru? Vždyť je teprve...," podívám se na displej mobilu a frustrovaně si povzdechnu, „Oh...deset dopoledne." Tak jo, možná bych mohl vstávat i já, ale divím se, že mě rodiče tak dlouho nechali, normálně mi sem vletí, je jim jedno, že je sobota.

Shodím ze sebe peřinu a dojdu ke skříni, je mi jedno, že mám na sobě jen spodní prádlo, nebudu se tady přece nějak zakrývat jen proto, že je tady se mnou Jimin. Ze skříně vytáhnu tričko a tepláky, které si hned obléknu, zrakem přitom zašvidrám po tom hochovi na posteli, vypadá to ale, že ten už je obléknutý.

„Hmm, raději se neptám, jak dlouho jsi vzhůru, ale cením, že o tobě skoro nevím, kdyžtak, až se zase ráno budeš nudit, běž se nudit třeba vedle do obýváku, nemusíš být nutně v tomhle pokoji." Pronesu a nasadím si i tričko a ponožky. Jimin se ale dál věnuje papíru a já nad tím protočím očima.

„hele, co jsem ti včera říkal? Byl bych rád, kdybys mi naznačil, že mě posloucháš, vážně to není moc příjemné, když tě někdo ignoruje." Jimin ke mně zvedne svůj provinilý zrak a nepatrně pokývne hlavou

„Mm, fajn, takže-...," přeruší mě docela hlasité zakručení v břichu, ale z toho mého to rozhodně nevyšlo, „Jimine? Ty...proč se sakra nejdeš najíst?! Ani mi neříkej, že tady třeba už dvě hodiny sedíš a čekáš, až se vzbudím já, to doufám, že ne." Zaburácím a Jimin nejistě sklopí hlavu a začne mezi prsty mnout kousek ustřiženého papíru. Promnu si obočí a s povzdechnutím se na něj zadívám.

„Ach, bože, ty jsi trouba, však se běž příště normálně nasnídat, nečekej na mě, proboha." Zandávám, ale Jimin mi se zoufalým pohledem podstrčí kus papíru do ruky, zvědavě se na něj podívám, protože je na něm něco napsaného.

„Nikdo není doma." přečtu nahlas a zaskočeně na něj kouknu. Ani nevím, co mě tak překvapilo, ale přijde mi to zvláštní, že se mnou přeci jen nějak komunikuje, myslel jsem, že neodpovídá vůbec.

„No, tak zaprvé, to vůbec nevadí, však tady teď na nějakou dobu bydlíš, tak si normálně otevři ledničku a sněz třeba všechno, a zadruhé...nemohl bys napsat ještě něco? Cokoliv?" zeptám se a už beru jeden další ústřižek papíru a nacpu mu ho do ruky, on ale trochu vyděšeně uhne a papírek tak spadne na podlahu. Tohle mě trochu zklame, myslel jsem, že by tady byl způsob, jak se s ním dorozumívat, ale vypadá to, že nemá zájem. Povzdechnu si a máchnu rukou.

„Mm, fajn...tak nic," pronesu sklesle a zamířím ke dveřím, „pojď, ať nehladovíš." Kupodivu se mu hned na tváři vyrýsuje úsměv a cupitavým krokem mě dožene, aby mi byl hned v patách. Jen letmo na něj kouknu, než se zastavím před ledničkou a otevřu ji.

„Co máš rád? Jsou tady nějaké jogurty, sýr, salám..." začnu bezvýrazně a trochu znuděně vyjmenovávat, dokud mě Jimin nezatahá za rukáv a neukáže na krabici s mlékem v poličce ledničky. Nad tím pozvednu obočí.

„Mlíko ti asi hlad nezažene, ale je to na tobě, samozřejmě." Jimin se na mě zadívá, jako by se mi snad snažil něco vysvětlit, ale jak už jsem říkal, já telepatii vážně neovládám. Protočím očima a vrazím mu krabici s mlékem do náruče.

„Hele, fakt nevím, co po mě chceš a vážně nemám náladu na to číst ti myšlenky, takže dokud si nenajdeš normální způsob dorozumívání, tak máš smůlu." Štěknu a odejdu z kuchyně s kusem pečiva, stejně moc hlad nemám a musím využít toho, že jsem tady zase po dlouhé době sám, teda skoro, takže bych se mohl v klidu učit, ale to bych nebyl já, asi si místo toho zapnu laptop.

***

Nesedím u toho laptopu ani tak dlouho a z chodby se mi do pokoje začne linout nějaká pěkná vůně, která mi něco připomíná, jen nevím co. Sundám si sluchátka, a to už uslyším i cinkání talířů. Že by už se vrátila máma? Vstanu z postele a raději to jdu omrknout, čím blíž jsem ale kuchyni, tím víc se vůně zintenzivňuje.

Konečně otevřu dveře a málem mi vypadnou oči z důlků, když uvidím toho růžovovlasého mladíka sedět spokojeně u stolu s talířem palačinek se šlehačkou a čokoládou. Jí to vidličkou, aby se neušpinil, nebo alespoň ruce, aby si neušpinil, protože rty a koutky od čokolády stejně umazané má. Naproti němu je další talíř se stejnou várkou palačinek a uprostřed stolu šlehačka, kdyby si chtěl náhodou přidat.

„Jimine...? To...to jsi udělal ty?" optám se překvapeně a přijdu blíž ke stolu. On si mě nejspíš až teď všimne a trochu provinile sklopí zrak, jako by snad čekal, že mu to začnu vyčítat, ale já jen poukážu na protější talíř prstem.

„Tohle je pro někoho?" Jimin opatrně zvedne zrak a kývne hlavou směrem ke mně. Z toho pochopím, že je to nejspíš pro mě. Neubráním se a usměju se nad tím, miluju palačinky a tohle vypadá vážně dobře, ale máma sladká jídla moc nedělá, už i skrz sebe, protože si připadá tlustá, ale nikdo jiný si holt neuvaří. Chtěl jsem se to naučit, ale nikdy jsem se k tomu nedostal.

„Pro mě?" optám se, abych se přesvědčil a Jimin s menším pousmáním přikývne, opět ale sklopí hlavu a nakrčí ramena, neboť nejspíš neví, co si o tom teď myslím. S úsměvem se posadím k talíři a prohlédnu si dobře vypadající palačinku, neodolám a hned si dám jedno sousto do pusy. Jimin ke mně nejistě zvedne zrak a vyčkává na reakci.

„Mm, páni, nejen že to dobře vypadá, ale skvěle to i chutná, popravdě...tohle bych do tebe neřekl, kde ses to sakra naučil?" vyhrknu hned nadšeně a začnu si cpát do pusy další sousta, ale zastavím se, když Jimin povadne s úsměvem a posmutněle si promne prsty. Aniž bych věděl, co se mi snaží nebo nesnaží říct, nějak jsem tu odpověď vycítil.

„Oh...někdo z rodiny, že? Máma tě to naučila?" Jimin sklesle přikývne a rychle zatřepe hlavou, aby se ještě nerozbrečel, i když vypadal, že má na krajíčku. K tomuhle jsem to dostat nechtěl, raději vstanu a přijdu k ledničce.

„Hele, ještě máme zbytek limonády, je domácí, takže takovou jsi ještě nepil, naleju ti, souhlas?" oddechnu si, když růžovovlásek s nádechem přikývne a věnuje mi jeho čokoládový úsměv – jo, čokoládový, protože má stále pusu celou špinavou. Nad tím se musím zasmát, chytnu po ubrousku a podám mu ho.

„Tak jo, než ti naleju, zkus si nějak utřít koutky." Jeho tváře se zbarví do skoro stejného odstínu, jako jsou jeho světlounce malinové vlasy a rychle po ubrousku chytne. Já zatím naleju limonádu do dvou sklenic.

Dobré odpoledne vám přeju :33

Asi dvakrát za celou dobu, co jsem psala, jsem omylem Jimina nazvala Taehyungem xdd No, stává se, když všechny moje ostatní knížky jsou taekook :DD

Oh, a vy vlastně ještě nevíte, co se Jiminovi stalo, že~? A já to vím 😏 nebojte, čeká vás i Jimin P. O. V. 💜