Silent (Yoonmin) CZ

16.

Vzbudil jsem se dost brzy, taky se cítím hrozně nevyspaný, to proto, že jsem po tom, co se stalo Jiminovi, nemohl usnout, několikrát za noc jsem se budil a i teď, jak jsem otevřel oči, už jsem znovu usnout nedokázal.

S povzdechnutím pohlédnu na Jimina spícího klidně ve své posteli, vyhrabu se z peřin a potichu odejdu z pokoje do kuchyně, odkud už slyším cinkání nádobí, hmm, takže máma už je taky vzhůru, výborně, aspoň se jí na to můžu zeptat hned.

„Dobré ráno." Zamrmlám, když dojdu do kuchyně a posadím se ke stolu. Máma na mě překvapeně pohlédne a pousměje se.

„Oh, dobré ráno, co tak brzo?" prohrábnu si vlasy a vydechnu přebytek vzduchu.

„Moc jsem nespal..." vydám ze sebe a máma zamračeně přijde ke stolu, podá mi čaj a sedne si naproti mně i se svým hrnkem.

„Jak to? Nemohl jsi usnout?" povzdechnu si a zakroutím hlavou.

„Tak nějak...mami, potřebuju něco vědět. Co všechno ti ta tvoje kolegyně říkala o Jiminovi?" optám se chraplavě a máma nejistě pozvedne rameny, zapátrá v paměti, ale poté mi jednoduše odpoví.

„No...hodně o něm vyprávěla, proč?"

„Chci vědět, jestli ti neřekla něco o...jak to říct, nějakých stavech, které třeba má?" zeptám se zvědavě a máma hned přikývne.

„Jo, něco mi říkala, že bychom ho neměli nechávat samotného, má nějaké úzkosti, ještě z toho traumatu, tak se prý snadno zhroutí a je pak těžké ho uklidnit, to je ale asi všechno, jinak ještě něco o intenzivních změnách v chování a náladě, ale nic dalšího, ale proč chceš tohle vědět?" nastavím kamenný výraz, ale poté se zamračím a poukážu na mámu prstem.

„Chci to vědět, protože TY sis ho vzala do péče, ale nakonec jsem to JÁ, kdo ho v noci uklidňoval, protože chytl nějaký záchvat breku." Syknu a máma na mě vytřeští oči.

„Oh, proboha, jak to? Myslela jsem, že se mu to stává, jen, když je sám..."

„No, tak očividně se to děje, i když sám není, ještě k tomu v noci, sakra, a já mám pocit, že kdybych teď zavřel oči, tak okamžitě usnu, takže si ho dneska přestěhuješ k sobě do ložnice." Máma se na mě zamračí a zakroutí hlavou.

„Tak to ne, Yoongi, v ložnici místo není a táta spát na gauči nebude, necháš si ho u sebe, když ti to ale dělá velký problém se o něj postarat, tak v noci klidně dojdi pro mě a já si ho převezmu." Řekne rázně a já si nad tím pro sebe zakroutím hlavou. Štve mě, že to máma předává mě, sama si ho sem chtěla přivést, teď jsem najednou já ten špatný, že se o něj nechci postarat.

Moji pozornost si hned získají tiché cupitavé krůčky blížící se ke kuchyni. Rovnou pohlédnu ke dveřím, které se vzápětí otevřou a v nich se objeví ten malý růžovovlásek.

„Ahh, ahoj, Jiminie, jak ses vyspal?" optá se ho hned mile máma a ten s uculením pozvedne rameny, opatrně se posadí vedle mě a tiše si zívne. Zabodnu do něj svůj zrak a snažím se najít nějaký, jakýkoliv, náznak toho, že si je vědom toho, co se v noci stalo, ale on vypadá naprosto klidně, celkem i spokojeně a vlastně i vyspaně.

„Jimine? Pamatuješ si něco z noci?" optám se ho a on na mě nechápavě koukne, nemusím ani ovládat telepatii, abych poznal, že ten kluk nemá ani páru. Povzdechnu si a kouknu na jeho ruku, pod rukávem mu totiž vykukuje jakási ranka.

„Co to je?" zeptám se spíš pro sebe a odhrnu mu rukáv, kolem zápěstí se mu vyrýsovala fialová modřina s malými stroupky okolo ve tvaru přerušované čárky, jako kdyby ho něco kouslo, hned mi dojde, že tohle je asi ještě z té noci, Jimin se musel kousnout sám, jak se tam třepal a brečel.

On hned s rukou ucukne a rukáv si zase shrne, nervózně a trochu vyděšeně se na mě podívá, ale poté odvrátí zrak k hrnku, který mu máma podala. Zamračím se na něj a nakloním hlavu tak, abych mu viděl do obličeje.

„Ksakru, tak víš, co se v noci dělo?!" křiknu, ale schytám pohlavek od mámy, která po mě ještě hodí nenávistným pohledem.

„Neřvi na něj." Sykne a já znovu pohlédnu na Jimina, který semknul rty pevně k sobě a svraštil obočí, jako by měl na krajíčku. Možná si to vážně nepamatuje, ale podle té ruky...asi mu to už došlo, sám totiž musí o svých stavech vědět.

„Já na něj neřvu, jenom...Jimine? Jen kývni hlavou, jestli si to pamatuješ." Začnu na něj znovu doléhat, ale to on už se zvedne od stolu a rychlým krokem odejde do mého pokoje. Povzdechnu si a hned zamířím za ním, vejdu do pokoje a všimnu si, jak Jimin něco čmárá na papír, přijdu k němu a on hned odloží pastelku, sedne si na postel a dlaněmi si zakryje obličej. Já pohlédnu na papír a přečtu si naškrábaný nápis.

Promiň.

Povzdechnu si a opatrně si sednu vedle Jimina, jenž stále schovává svůj obličej pod dlaněmi. Položím mu svoji dlaň na záda a jemně mu po nich přejedu.

„Jimine, neomlouvej se. Pamatuješ si to?" optám se tiše a on zakroutí hlavou. „takže...ti to jen došlo, co se stalo, že?" tentokrát přikývne a sekaně se nadechne. Opatrně se k němu přiblížím a opřu si ho o sebe, omotám kolem něj paže a on konečně oddělá ruce z obličeje a omotá je kolem mě taky.

„Nic se neděje, dobře? Nemůžeš za to." On nejistě přikývne, natáhne se pro papír a do rohu pastelkou něco dalšího napíše.

Mluvil jsem?

Přemýšlím, jestli mu na to kývnout, ale on řekl jen jedno jediné slovo a stejně jsem mu ani skoro nerozuměl, proto se pousměju a zakroutím hlavou.

„Neboj se, neslyšel jsem, že bys něco říkal." Očividně si oddechne a zůstane v mém objetí. Ještě chvíli takhle teda zůstávám, než ho od sebe odtáhnu a pohladím po rozcuchaných vlasech.

„Oblékni se, jo? Po škole tě zase budu čekat u domu dětí a mládeže." On s pousmáním a menším úklonem přikývne a já se neudržím, nakonec se usměju taky. Odejdu z pokoje, abych mu nechal soukromí a na chodbě se opřu o futra.

Zvláštní, na jednu stranu mě neskutečně štve a nejraději bych ho odtud vypakoval, ale na druhou stranu...je mi ho líto. Začíná ve mně ale hlavně vyvolávat větší a větší zvědavost, co se mu teda vlastně v minulosti stalo.

A taky proč nemluví, když mluvit normálně může.

Dobré odpoledne <33

Tak co myslíte, zavřou školy, nebo ne :DD nebo jen v některých oblastech :DD

Jinak si užijte zbytek dneška :33