Silent (Yoonmin) CZ

37.

Vylezu ze sprchy s ručníkem kolem pasu a přijdu do pokoje. Lampička je stále tlumeně rozsvícená, ale Jimin už je ztracený v tvrdém spánku, s rukou mu padá kreslící blok, v koutku rtů se mu leskne malá kapka sliny, víčka má úplně slepená k sobě.

Pousměju se a dojdu k němu, opatrně mu vezmu blok a položím ho na stolek, přikryju ho peřinou až ke krku, a ještě mu sáhnu na čelo, abych zjistil, jak je na tom jeho teplota, no, moc to nekleslo, a ani se nedivím, Hoseok byl pořád jen u něj, pořád na něj něco mluvil a nedal mu ani trochu klidu na spánek, docela mě to štve, pořád nad tím musím přemýšlet.

Nedá mi to pokoj, mám milion otázek, milion nadávek, v tuhle chvíli mi Hoseok opravdu přišel hrozně otravný, hrozně vlezlý a doslova ve mně vařil krev, ale to se mi nestává, on je jeden z těch lidí, na kterých mi vážně záleží, je pro mě hodně důležitý, je to kamarád, který by nikoho nezradil a nikomu neublížil, možná i proto bych se nejraději vyliskal za svoje myšlenky, které se mi honily hlavou v době, kdy tady poskakoval okolo Jimina.

Sundám ze sebe ručník, ani se na Jimina neotáčím, vím, že spí, nepotřebuju se schovávat, jen se natáhnu ke skříni pro spodní prádlo a nějaké volné tričko, když mi ale omylem sklouzne zrak zpátky k růžovovláskovi, zastavím se v pohybu a skousnu si ret nad jeho spící tváří a moje tělo polije hrozné horko, obzvlášť v místě, které jsem si ještě nestačil zakrýt spodním prádlem.

Jimin se trochu zavrtí, zamlaská si, a tak si moji pozornost získají jeho plné rty. Přivřu nad tím oči a chvíli zůstanu na ty měkce vypadající narůžovělé polštářky civět, jako bych byl jimi zhypnotizovaný. Ani jsem si neuvědomil, co jsem začal dělat – ztratil jsem kontrolu nad svou dlaní, která nepatrně zavadila o moje rozehřáté místo a já jsem nad nahromaděnou citlivostí tiše výrazněji vydechl.

Až teď se můj mozek zcela probral. Zúží se mi zorničky a já rychle s rukou ucuknu, natáhnu na sebe spodní prádlo a vletím, jako střela, co koupelny vedle pokoje. Opřu se o umyvadlo a rychle si opláchnu svůj zrudlý obličej studenou vodou.

„Ahh, pitomče, nedělej kraviny..." šeptnu si pro sebe frustrovaně a spláchnu obličej další dávkou studené vody. Ostře se nadechnu, chvíli zůstanu skloněný k umyvadlu, nechám odkapávat vodu ze svého nosu, řas, rtů a konečků vlasů v čele, nakonec se utřu do ručníku a vrátím se do pokoje.

Jimin se stačil převalit na druhý bok, takže mu teď do obličeje nevidím, možná je to v tuhle chvíli dobře, jsem unavený a začínám blbnout. Zalezu si do postele, zhasnu lampičku a pokusím se rychle usnout.

***

Ani po hodně jsem neusnul, jsem jako nadopovaný, vůbec se necítím na to, abych usnul, tohle je taky věc, která mě tak trochu začne udivovat. Přetočím se teda na druhý bok, trochu se odkryju a s vydechnutím znovu zavřu oči.

Měl bych spát, nebo zítra nevstanu, nakonec jsme se s Hobim domluvili, že sem přijde už zítra a bude tady i pozítří, já si převezmu ty poslední dny před víkendem. Nakonec je to i dobře, třeba se ve škole trochu vzpamatuju a přestanu blbnout, jak s Hoseokem, tak i s Jiminem.

Zavřu oči a pokusím se pravidelným dýcháním přimět ke spánku, ale jako by mnou přejel elektrický šok, když z vedlejší postele zaslechnu trochu hlasitější zamručení. Otočím se na záda a zaposlouchám se do zvuků, které se začnou opakovat, dokud to nevyvrcholí až k jakémusi zamrmlání.

Málem se mi ale zastaví srdce a mě skoro zaskočí vlastní jazyk, když uslyším něco úplně jiného, než je jen mručení – doslova při tom zadržím dech.

„...Mm, chtěl bych přidat fazole, mami..."

Vyšvihnu se do sedu a s vytřeštěnýma očima se zadívám na vedlejší postel, ze které vyšla tahle věta, chvíli mám pocit, že se mi to jen zdálo, ale tenhle pocit se hned ztratí, když zaslechnu další a další slova.

„...Ne, nechci nudle, jen ty fazole..."

Pořád jsem mimo, jsem pořádně mimo, nemůžu uvěřit, že Jimina vážně slyším, vůbec by mě nenapadlo, že by mohl mluvit ze spaní, ale právě teď se to děje, co kdybych spal? Neslyšel bych to, neslyšel bych jeho krásný a naprosto čistý hlas, který je pro mě sice cizí, ale tak příjemný na poslech.

„...co budeme vařit zítra, mami? Chci se naučit palačinky..."

Zní tak klidně, bezproblémově, šťastně...nemusím ani třikrát hádat, abych zjistil, o čem se mu zdá, možná proto, kromě toho, že mi moje srdce stále zběsile tluče z toho překvapení a šoku, cítím na hrudníku něco, jako takovou tíhu, jako by se mi chtělo brečet za něj, je mi ho hrozně líto, žil si svůj normální život s rodinou, měl důvod být šťastný, nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak vzácná rodina vlastně je, a já mám to štěstí, že ji mám a celou.

„...taky tě mám rád, eomma..."

Stále zahleděný do stropu ucítím, jak mi po tváři stekla jedna malá slzička. Normálně bych ji setřel, ale teď ji nechám sklouznout až k polštáři, do kterého se vsákne. Nevím, co bych měl teď cítit, hromadí se ve mně smíšenina všech emocí.

Na jednu stranu jsem strašně šťastný a kdybych mohl, začal bych tady skákat na posteli a smát se jako idiot, protože jsem Jimina slyšel mluvit, slyšel jsem ho normálně vydávat slova, slyšel jsem jeho hlas, čistě a srozumitelně, má ho tak moc nádherný.

Ale na druhou stranu mě mrzí, co se stalo, ať už se teda stalo cokoliv, někdo, jako on, si nezasloužil neštěstí, jako je ztráta nejbližších, tohle by si nezasloužil snad nikdo.

Nechám oči dokořán otevřené, nehnutě zůstanu hledět nad sebe a všechno to zpracovávat, teď mám aspoň jasno, že se ani nemusím snažit, dneska, po tomhle, nemám šanci klidně usnout, to je prostě nemožné.

HmmMmmMm, menší šok? 😏<33

Můžu vás ujistit, že to nebyl žádný sen, Yoongi se nepřeslechl, Jiminie nám opravdu zamrmlal pár větiček ze spaní :33 (ale povím vám, je to zvláštní, už jsem si zvykla, že Minie prostě nemluví, a najednou k němu píšu po 37 kapitolách přímou řeč xdd)

A Yoongi už se nám taky projevuje, uvidíme, kdy si něco konečně uvědomí ;)<33

Ahahhh, ale ještě tady máme nevyřešeného Hoseokieho >< :DD

No, a vám přeju krásný zbytek večera <33