Silent (Yoonmin) CZ

53.

Konečně dorazím domů, zdržel jsem se venku až skoro do večera, protože toho bylo dost, co jsme si s Hoseokem potřebovali říct, nakonec to není tak zlé, svěřit se někomu, necítil jsem se tak špatně, jak jsem si myslel, možná právě proto, že to Hoseok vlastně cítí stejně, i když...pro něj je to teď těžší, horší Jiminovu reakci si asi nemohl ani představit, já se teď ale bojím, že to skončí stejně, když se mu přiznám.

S Hoseokem jsme mluvili hodně depresivně, on je nešťastný z toho, co se stalo mezi ním a Jiminem, já jsem zase nešťastný z toho, že v tom Hoseokově osudu vidím svůj osud, když to Jimin zjistí, teď jsem se akorát víc ujistil, že není dobrý nápad dělat blbosti a myslet si, že všechno je bůhví jak růžové a perfektní a podle mých představ.

Navíc se i bojím, že i kdyby mě měl Jimin taky takhle rád, Hoseok to neunese a bude se mi vyhýbat, už teď šlo vidět, jak se mě spíš snaží podporovat, ale bolí ho to, když ví, že on nebude ten, kdo můžu být ještě já, i když, já v to nevěřím, nechci riskovat, že schytám svoji facku a budu si moct s Hoseokem podat ruce.

„Yoongi? Co se ti stalo?" zaslechnu známý hlas mého bratra od dveří, proto k němu zvednu hlavu a on starostlivě přijde blíž a pozvedne mi bradu, aby se mohl podívat na můj prasklý ret se zaschlou krví na povrchu a menší modřinou okolo. S ceknutím ho odstrčím stranou a zamířím do svého pokoje, ale on mě chytne za ruku, aby mě zastavil.

„Hyung, co se stalo?" s povzdechnutím se na něj otočím a poplácám po paži.

„Nic, Tae, jen jsem spadl na kole, nic vážného," pronesu, ale on se na mě nevěřícně zadívá.

„Vážně...?"

„Jo, vážně, a jestli máma dělala večeři, řekni, že nemám hlad, že už jsem jedl, jdu se umýt, a ještě se učit na maturu," odříkám to všechno bezvýrazně a odejdu do svého pokoje, kde ve své posteli sedí Jimin a kreslí si do bloku, hned, co si mě všimne, široce se usměje, ale jeho úsměv povadne stejně rychle, jako se objevil, když zaostří zrak na moji ranku.

„Co se tak díváš, jsem v pohodě, jestli se ptáš, spadl jsem na kole," ceknu a chytnu po spodním prádle a tričku na spaní, abych mohl zalézt do koupelny a tam se rovnou i obléct. Nechám Jimina Jiminem a už chci vyjít ven z pokoje, ale on z postele seskočí a přiběhne ke mně blíž, jako by snad napodoboval mého bratra.

„Co je? Řekl jsem, že jsem spadl! Nic vážného, nedívej se na to!" syknu přísně, až se lekne, trochu ode mě odstoupí a se sklopenou hlavou semkne rty pevně k sobě. Zamrazí mě z toho pohledu, nechtěl jsem ho nějak ranit, ale teď fakt nejsem v náladě, ne po tom, co všechno jsem s Hoseokem venku probral, teď, když se na Jimina dívám a do toho se mi přehrává náš rozhovor, je mi špatně, nevím z čeho, jestli z toho cítění, které k Jiminovi chovám, že jsem se zamiloval do špatného člověka, jako by se ve mně ztratila všechna naděje.

„Promiň, prostě mě nechej na pokoji," řeknu skoro šeptem a odejdu do koupelny, zavřu se a frustrovaně si prohrábnu vlasy, zase se chovám jak idiot, ale nemůžu si pomoct, strašně mě to mrzí a štve zároveň, nedokážu se přetvařovat a dělat, jako by nic, možná bych se z toho měl vyspat, učení teda zase odložím na zítra.

***

Už nějakou hodinu ležím v posteli, kolem už je tma a myslím, že touhle dobou už Jimin nejspíš spí. Já ale nemůžu usnout, pořád se mi to přehrává v hlavě, ta slova, která venku padla, s Hoseokem mi to přišlo, jako bychom se s tím smiřovali, s tím, jak krutý život je, když se člověk zamiluje do špatného člověka, myslel jsem, že je mi vlastně líp, když vím, že Hoseok je oficiálně od Jimina odtrhnutý, ale ve skutečnosti se cítím ještě víc mizerně než předtím.

Přitáhnu k sobě peřinu a s nádechem zavřu oči, abych mohl rychle usnout a zaspat tenhle divný pocit, ale nejde to. Přitáhnu k sobě kolena a zakousnu se do rtu, když ucítím tlak ve svém krku, taky zvlněné rty, a nakonec i mokro v mých koutcích očí.

Popotáhnu nosem a nechám si po tváři stéct pár slz, po těch prvních už je těžké udržet další, proto se o to ani nesnažím. Pootevřu pusu a vydechnu přebytek vzduchu, abych uklidnil aspoň svůj dech, z očí se mi ale začnou drát mnohem větší proudy slaných kapiček a nosem taky začnu posmrkovat mnohem hlasitěji.

Co to se mnou zase je? Nemůžu uvěřit, že jsem na tom takhle špatně. Málo co mě dokáže rozbrečet, neřekl bych, že to bude zrovna zklamání z lásky, přitom mám ještě šanci, ještě není konec, to Hoseok má teď důvod plakat, ale já už v tom ten konec vidím, každou minutou mi to přijde jako větší a větší hovadina, abych se Jiminovi líbil.

Vyjde ze mě trochu hlasitější rozechvělý nádech, proto si zakryju pusu a křečovitě zavřu oči, abych se nějak uklidnil a nevzbudil Jimina na vedlejší posteli, ale možná už je pozdě. Za sebou uslyším nějaké pohyby, poté ťapkavé zvuky chodidel, a nakonec mi někdo vleze do postele.

„J-Jimine, ty nespíš-..." utiší mě jeho horká dlaň, která mi přejede po jedné tváři, poté po druhé, aby setřela moje slzy, poté si růžovovlásek lehne tak, aby byl nalepený svým břichem na tom mém, omotá kolem mě ruce i nohy a hlavu si položí na můj hrudník, jeho vlasy mě přitom trochu zalechtají na bradě.

Je na mě úplně natisknutý, v tomhle objetí ale zůstává a už se nehýbe. Popotáhnu nosem a opatrně kolem něj taky omotám svoje paže, pohladím ho po zádech a pustím ven další slzy. Je mi to ale jedno, vím, že se před ním nemusím stydět, před ním plakat můžu, i když byl on příčinou mých slz, stejně se mi teď jaksi uleví. Zakryju nás oba peřinou, aby nám nebyla zima a zhluboka se nadechnu příjemného aromatu sprchového gelu, který z něj sálá.

„Nebuď smutný, Yoongi..." řekne tiše z ničeho nic tenčí čistý hlas u mého ucha a mě se úplně zadrhne dech. Slzy se mi zastaví, stejně tak skoro i moje srdce. Jimin na mě právě promluvil? Dobrovolně? Mým tělem projede taková zvláštní příjemná vlna, ale taky si vzpomenu na slova Jina – nemám na sobě dát znát překvapení.

„Děkuju..." zašeptám mu nazpátek a usměju se pro sebe, jako ještě nikdy, udusím v sobě chuť nadšeně křičet a pohladím ho po zádech, on se na mě pevněji natiskne, uvelebí se na mém hrudníku a vydechne tak, abych z toho pochopil, že už pomalu usíná.

Taky zavřu svoje uslzené oči, nepřestávám se ale usmívat. Copak je to možné? Přejít z totálního zklamání a neštěstí do náhlého nadšení a radosti z jedné blbé věty? V mém případě a případě Jimina nejspíš ano.

„Dobrou noc, Jiminie," šeptnu tiše, ač na tohle už odpověď nečekám, stejně ale přišla.

„...dobrou."

Zdravím vás všechny <33

Děkuji všem, co jste mi včera psali, že se vám knížka líbí, baví vás a tak podobně, jsem za to moc ráda 🥺💜

Teď už by ty kapitoly mohly být trochu víc cute, přeci jen se pomalinku dostáváme k tomu hlavnímu, což je Yoonmin :D<33