Oneshoty

Můj odraz (bl)

Rodiče nebyli doma a já se rozhodl se s ním seznámit. Pořádně. Seděl jsem před zrcadlem v koupelně a čekal, kdy zahlédne on mě. Byl doma, takže to by problém být neměl.

Viděl jsem, jak se probouzí. Protíral si oči, div si je nevydloubal z důlků. Připadalo mi, že pomaleji se už k zrcadlu ve svém pokoji šourat nemůže. Konečně se mi podíval přímo do očí, načež sebou trhl. Nečekal mě tam tak brzo.

Jeho zrcadlo tam viselo zbytečně, stejně v něm viděl jen mě. Proto se kontroloval zásadně starším fotoaparátem, položeným hned vedle. K tomu také mířil, než mě spatřil. Rychle jsem před sebou zakmital dlaněmi rozevřenými k němu, aby zůstal. Popadl jsem blok, jako by měl hned odejít. Naškrábal jsem tam jednu větu.

„Můžeme si promluvit?"

Když mu oči přeskákaly všechna slova, tázavě se na mě podíval. Dosud jsme spolu nikdy nemluvili. Občas jsme na sebe mávli, když jsme se náhodou minuli ve stejnou chvíli v zrcadle, ale jinak jsme předstírali, že v odraze vidíme sami sebe.

Prstem jsem zaťukal na svůj blok, aby pochopil, že si má vzít nějaký papír. Pod stolkem nahmatal starý kalendář s prázdnými řádky a z kelímku vytáhl tužku. Aniž by se na mě podíval, něco začal psát.

„Mám asi půl hodiny. Co potřebuješ?"

Chvíli jsem přemýšlel, ale pak jsem odpověděl. Na konec jsem přidal ještě usměváčka.

„Můžeme pak pokračovat večer... Chtěl jsem tě jenom víc poznat."

Když na mě od papíru zvedl zrak, usmál jsem se trochu nejistě. Nahnul hlavu na stranu a pokrčil rameny.

„Klidně se můžeme víc poznat."

Super! Večer předem jsem si ujasnil, na co přesně se chci ptát, abych byl připravený.

„Máš přítelkyni, že?"

Tahle otázka mi vrtala hlavou už déle, ale nebyl jsem si jistý, jestli to tak je, nebo ne. Často se stávalo, že jsem ho viděl, jak s ní tráví čas. Jenže já do jeho života vidím jen, když se kouknu do zrcadla, což je sice několikrát denně, ale většinou jen na malý moment.

Ukázal mi obě řady zubů, jak se začal smát. Místo toho, aby něco napsal na papír, zavrtěl hlavou. Na mé tváři se samovolně stvořil udivený výraz.

„Kdo je ta holka, co nosí pořád ten stejnej náramek?"

Chvíli na mě čuměl bez jakéhokoliv výrazu na obličeji. Poté na papíře něco dlouho přepisoval. Pořád u toho škrtal.

„############ Myslel jsem, že se mě budeš ptát na něco jinýho. ########## Třeba kolik mi je. Lisa ########## je ### kámoška."

Zvedl jsem na něj obočí. S koutky staženými dolů jsem zakýval hlavou. Jako „ok... když myslíš.". To bylo na tu Lisu. Na ty první dvě věty jsem mu odepsal:

„Máš narozeniny ve stejný den, jako já."

Ve vteřině vykulil oči a pozvedl jedno obočí. To jedno, co pozvednout uměl. Ze rtů mu vyjelo jednoslabičné slovo s prodlouženým a. S úsměvem jsem protočil oči a zakýval hlavou. Ano, fakt. Akorát jeho oslavy jsou velké, zatímco já si sním dort z lednice, co mi tam mamka nechá, a tím to končí.

„Ukážeš mi někdy, co kreslíš?"

Tohle byla druhá věc. Vždycky, když se kouknu do zrcadla, vidím ho z úhlu a vzdálenosti, jak bych normálně viděl sebe, ale v jeho světě. Zatím jsem z jeho kreseb neviděl nic.

„Nikdo to ještě neviděl."

Pokrčil jsem rameny. No a? Já je vidět chci. Z knihy poznáš autora, z obrázků umělce. Každý do svého díla dá něco ze sebe, ať chce, nebo ne. Když nevypadal, že bych ho přesvědčil, popsal jsem další stránku bloku.