Oneshoty

O mé smrti a o Klukovi

Probral jsem se vlhký a zmrzlý, v téměř absolutní tmě. Od kamenné země mě bolelo celé tělo, zakryté pouze látkou, představující chudé spodní prádlo. Hrklo ve mně, když jsem se probudil. Nevěděl jsem, jak, proč, ani kdy jsem se tam dostal, natož jak dlouho jsem tam ležel. Ztuhlé končetiny mě při každém pohybu informovaly o svém špatném stavu. Na rukou a nohou mi čouhaly kosti, v žaludku mi žbluňkalo a v krku jsem měl sucho.

Následoval jsem světlo. Možná to byly mžitky, protože jsem po čtyřech vyšlapal spoustu schodů, než jsem opravdové světlo spatřil. Byl to nějaký starý schátralý hrad, v čem jsem bloudil. Nacházel jsem se někde v přízemí a hledal východ, když mi pod nohou něco luplo. Zvuk se nesl vzduchem jako šíp a párkrát se odrazil. Podíval jsem se pod chodidlo a zděsil se. Byla to kost. V rozích místnosti jich leželo ještě pár. Minul jsem děsivě vyhlížející tmavý vchod, ve kterém nebylo vidět víc než tří prvních schodů, patrně zatočených, a vydal se další bývalou místností směrem, kde jsem tušil východ. Třásl jsem se jak zimou, tak strachem. Ještě víc mi strach nahnalo sypání kamenů venku, které jsem tlumeně zaslechl. Pokusil jsem se neztrácet hlavu a v klidu jít. Tohle musí být nedorozumění, říkal jsem si. Další a další tlukot kamenů o sebe mi naznačoval, že jsem na skále. Krom toho mě však stále nutil myslet na to, že tam venku něco je. Tak časté zvuky se na opuštěném místě neozývají. Srdce mi bušilo a já se na rozklepaných nohách dokonalé vyžle nesl blíž k východu. Nabíral jsem jistotu a ještě víc ze mě čišela, jakmile jsem velký otvor ve zdi doopravdy zahlédl. Chtěl jsem se rozesmát a vyskákat ven z toho děsivého místa, když najednou se sesypala hromada kamenů hned za zdí. Zastavil jsem a nedůvěřivě koukal na bývalé dveře ze čtyř metrů. Jistota se rozplynula jako pára nad hrncem. Něco tam šustilo a chrastilo. Bál jsem se mrknout, abych mezitím nezemřel krutou smrtí. Představoval jsem si nejhorší scénáře a podporoval svým strachem hrozivé myšlenky na blízkou budoucnost. Ty zastavil až pohyb na světle. Byla to myš. Nebo krysa, na tom nesešlo. Oddechl jsem si, ač stále roztřesený, a vykročil k východu.

Krysu ale hned nato smetla obrovská tlapa ze srázu dolů, načež na mě zpoza rohu vycenila zuby obrovitá šelma. Vystartoval jsem opačným směrem. Jediné, co jsem z ní viděl, byly nadměrné přední tesáky a chladné nebeské oči. Adrenalin mi do žil vpravil velkou dávku energie a já běžel, co mi nohy stačily. Slyšel jsem za sebou rozzuřenou kočkovitou šelmu a věděl, že si pro mě jde. V naději, že je příliš velká, jsem zabočil na temné točité schody, kolem kterých jsem předtím procházel. Dýchal jsem nahlas, srdce mi málem prolomilo hrudní koš a pohublé nohy mne s každým schodem vynášely výš a výš.

Kočka mi šlapala na paty, přestože se v malém prostoru při běhu tísnila. Sedřela mi nohy, jak po mně střílela svými drápy. Mě ale poháněl strach, který mi nedovolil na bolest myslet. Šelmu jsem ztratil někde ve čtvrtém patře. Nevěděl jsem proč zpomalila, ale pelášil jsem dál. Několikrát jsem ve spoře osvětlené chodbičce spadl, ale nevzdával jsem se a běžel dál. Schody se zdály nekonečné a já začínal pociťovat únavu. Hlava mi z toho šla kolem, oči se mi klížily, pot ze mě za běhu stříkal a suchý krk mě neúprosně dráždil. Bosýma nohama jsem šlapal po ostrých hranách malých kamínků a kostí na schodech a dlaněmi se dřel o neupravené stěny schodiště.

O něco níž jsem slyšel supění kočkovité šelmy, jak mě doháněla. Běžel jsem dál a dál, až přede mnou najednou už žádné další schody nezbyly. Byl jsem na vrchu. Nebyl jsem rád. Odsud totiž nebylo úniku. Celý udýchaný jsem se opřel o zídku, jež mě oddělovala od nejméně třicetimetrového pádu a jisté smrti.

Zvíře vyběhlo nahoru a zastavilo se. Šelma vydala varovný zvuk a vytasila na mě nebezpečné nástroje své obrovské tlamy. Čumák se jí přitom nakrčil a uši divoce stočily dozadu. Připravovala se na skok mým směrem, když jsem to vzdal, odrazil se od zídky a octl se ve vzduchu. Volný pád mě omámil a já téměř omdlel. Cítil jsem silný studený vítr, jak naráží na mé tělo, rozcuchává mi vlasy a zbavuje mě kapek potu z úmorného běhu. Neřval jsem, protože jsem neměl dech. Jako bych ho všechen vyčerpal sprintem do strmých schodů. Jistý, že umřu, jsem uvolnil křečovité tělo a nechal se vláčet gravitací.