Oneshoty

Vanilkovo-čokoládové přátelství (kpop)

Toto dílo vzniklo pro k-pop výzvu od souteze_a_vyzvy.
https://www.wattpad.com/story/212674105-drobn%C3%A9-k-pop-v%C3%BDzvy
Výzva #15. Téma: jedno vanilkové latté, prosím.
Toto je druhý pokus, ten jsem do soutěže poslala.

.

Myslel jsem, že se z té práce zblázním. Můj seznam úkolů přetékal, až to hezké nebylo, a ať jsem makal jakkoliv, odpočinek se stále skrýval v nedohlednu. Od východu do západu slunce jsem trčel před displejem svého notebooku už snad týden. Musel jsem změnit prostředí, a tak jsem se vydal do kavárny. Rád bych ji nazval útulnou, zapadlou a neobjevenou, ale na takovou kavárnu jsem ještě v životě nenarazil. Ruch ostatních zákazníků mi ani v nejmenším nepřekážel - byl jsem zabrán do světa písmen a čísel.

„Jedno vanilkové latté, prosím," zaslechl jsem tlumeně, což mi připomnělo, že rozhodně nechci svou (zdraženou!) kávu nechat vychladnout. Upil jsem z hrnečku, rozhlédl se kolem a trochu si protáhl ztuhlá ramena. Jestli se budu i nadále tak příšerně hrbit, nenarovnají mě ani do rakve. Promnul jsem si zmožené oči, prohrábl si vlasy a znovu si usrknul. Pohled mi spočinul na muži sedícím naproti mně u vedlejšího stolu. Prsty levačky znuděně přejížděl po hraně tabletu a druhou rukou, v níž zároveň třímal elektronickou tužku, si podpíral hlavu. Co mě však zarazilo, byl jeho obličej. Byl mi něčím povědomý, ačkoliv jsem nedokázal přijít na to, čím. Zíral jsem na něj tak zamyšleně, že jsem zapomněl, že by si toho mohl všimnout. Což se samozřejmě uskutečnilo, a když mě nachytal, poníženě jsem věnoval pozornost notebooku. Nebo jsem to aspoň předstíral, dokud se mi nepodařilo se opět zahrabat do práce. Okolí se postupně rozmazalo a já se obličejem pomalu blížil obrazovce. Jen do chvíle, kdy mi znenadání přistál vedle počítače zákusek, který jsem si neobjednal.

„To je prosím od pána tady," vysvětlila mladičká číšnice s úsměvem a dlaní nepatrně pohnula směrem k tomu muži naproti, aby na něj neslušně neukazovala. S poděkováním jsem na ni kývl, přeskočil zrakem k němu a hned k tmavému dortíku, u něhož byl přiložen papírek s nápisem.

Ahoj, Jimine... máš pořád ještě radši čokoládu než vanilku, ne? :)

Zmateně jsem se na psaní zamračil. Vzhlédl jsem k tomu člověku a setkal se s ním pohledem. Zářivě se na mě zakřenil a naklonil u toho hlavu na stranu, jako by čekal na mou odpověď. A v tu chvíli mi to docvaklo.

„Taehyung?" dostal jsem ze sebe s přivřenýma očima, „co tady děláš?!" On se rozesmál a už se se všemi věcmi stěhoval k mému stolu. Kde se tu vzal můj nejlepší kamarád ze základky?

„Já tady pracuju - kreslím," uchechtl se a položil si chytrý tablet na stůl. Původně chtěl být doktorem... „Co ty?"

„Taky pracuju," zasmál jsem se šťastně. Ani nevím, proč jsme se přestali bavit. „Děkuju za ten dort."

„Trefil jsem se?" zvedl na mě obočí.

„Jak jinak," odsunul jsem počítač a nahradil ho sladkým. Bylo zasloužené.