Oneshoty

Tak jsem hlupák, nebo co...?

Autorka: Vidím, že asi jeden dva lidi tyto příběhy čtou... jenže vůbec nemám páru, co se vám líbí a co ne, protože dostávám jen zhlédnutí. Nechci vás nutit do nějakého přehnaného cenění, ale pokud se Vám něco zamlouvá, ta hvězdička nebo komentář by bodly. I kritické komenty, samozřejmě. Když nedostanu odezvu, nemůžu se ani zlepšit nebo rozvíjet své dobré stránky. Proč jste sakryš tak tišší čtenáři? Projevte se trochu, nebo Vám mezitím pojdu sebekritikou.

A k tomu grafu se vraťte po dočtení, pokud ho ještě neznáte :)

______________

„Tu musí znát každej," pokrčil rameny a zadíval se mi do očí. Zakýval jsem hlavou, ale nesouhlasil jsem s ním. Já ji ještě týden zpět neznal. Nikdy jsem o ní neslyšel. „Navíc ještě dělala operu, tak to už je úplně jasný, to jsou základy společnosti."

„Dělala operu?" zeptal jsem se. Myslel jsem, že to bylo nějaké více divadelní zaměření. Opera mi k ní moc neseděla.

„Jo," odpověděl způsobem, který doslova vyzařoval jistotu. Způsobem, jenž mě nutil pochybovat o vlastních myšlenkách. Asi jsem se musel splést... ale vážně jsem to někde četl, ne? Divadlo, nebo opera? Ale on vypadá, že to ví. Když si myslí, že je to základ společnosti, ví o ní určitě víc než já.

„Tos nevěděl?" dodal krapet opovržlivě, což mi bylo nepříjemné. Mykl jsem rameny a upil hořké kávy. Zase ze mě dělal debila. Prostě jsem to... nevěděl. To hned neznamená, že jsem hlupák, ne? Soudě dle jeho tváře ano. Rozezvonil se mu telefon a on byl pryč, než jsem ho stihl pozdravit na rozloučenou. Hodiny už ukazovaly pár minut po sedmé odpolední, tak jsem vyhodil plastový kelímek a vydal se rovnou domů. Na nákup jsem se nezmohl, Luboš stejně nejspíš zase objedná pizzu. Akorát bych mu ji záviděl.

„Čau, Lubo!" zakřičel jsem, abych ho zase nenachytal s nějakou holkou, nedej bože s chlapem. On už neví, co by. Občas se bojím, že mi ojede i kocoura.

„Neříkej mi už kruci Lubo, jsem Luboš, jestli sis nevšiml," prošel kolem mě do koupelny, kde hned nato začalo téct z kohoutku. Provokativně jsem se usmál a cestou do svého pokoje si svlékl svrchní vrstvy oblečení. Zahrabal jsem v šuplíku a zvolil si nejpohodlnější tepláky, jaké se tam skrývaly. Nasypal jsem Princi kočičí žrádlo a vyměnil mu vodu. Trochu jsem se protáhl a zasedl k počítači. Potřeboval jsem prokontrolovat poštu a konečně si setřídit složky. Ještě než jsem se do práce pustil, vyhledal jsem si jméno té ženy, údajného základu společnosti. Projel jsem zdroji níž a jeden si namátkou rozklikl. Pomocí CTRL + F jsem si vyhledal slova opera, operní, zpívat a další. Nenašel jsem nic. Se staženým obočím jsem projel text očima. Nechtělo se mi to číst celé. Nebylo velké překvapení, že jsem našel, že hrála v divadle. Zavrtěl jsem hlavou a obrátil u toho oči v sloup. Proč mají všichni tendenci podávat své informace jako naprostou pravdu? Skoro jako by to byly zákony fyziky. Zavřel jsem stránku a dal se do práce.

. . .

„Ne, byla to operní pěvkyně," nesmlouvavě mi vyvrátil domněnku Richard. Vhodil jsem pár drobných do automatu a uvnitř bojoval sám se sebou. Jedna část mé maličkosti mě přesvědčovala, že jsem včera – méně než dvacet čtyři hodin zpátky – tuto informaci hledal a nenašel jsem nic jako operní pěvkyni. Druhá ale nechtěla věřit, že by si Richard tak vymýšlel, kdyby si tím nebyl jistý, a nutila mě proto dát za pravdu jemu. Vždyť on byl jistota sama, když to říkal.

„No, já jsem našel spíš něco o divadle, nebo tak," opatrně jsem mu podsunul něco, co jsem kvůli jeho pevnému postoji už ani sám nepokládal za pravdu.

„Ne, to je blbost," rozešli jsme se ke dveřím a oba si upili svého pití, „ona zpívala." Tušil jsem, že bych mu neměl věřit jen proto, jak zarytě mi to vtloukal do hlavy, ale pro někoho jako já, kdo nehodlá do světa posílat lži, je něco takového nadlidský úkol. Chápavě jsem se mu tedy podřídil a v hlavě si zapsal, že si to musím ještě jednou zkontrolovat, že jsem si to musel snad špatně zapamatovat.

. . .

Tak naposledy. Ta osoba neměla s operou nic společného. Zjistil jsem o ní toho tolik, že možnost, že i tentokrát mi něco proklouzlo mezi prsty, byla téměř nezapočitatelná. Cítil jsem frustraci a nevěřícně se ptal internetu, proč lidé tak sebevědomě prodávají vlastní chybné názory. Jak to, že je odpor neznejistí? Proč si to nevyhledají tak jako já?

Narazil jsem na pár odpovědí stylu: „Lidi jsou tvrdohlaví.", „Protože mají pravdu.", nebo i „Jsou hloupí." Ale ve výsledku mi zásadně pomohla jen jedna odpověď. „Znáte Dunning-Krugerův efekt...?" A tím začala dychtivá honička za informacemi. Prohrábl jsem několik zdrojů a dozvěděl se opravdu zajímavé novinky. Cestou k pochopení jsem narazil i na pár citátů, které se mi zalíbily.

„Vím, že nic nevím." od Sokrata nebo „Problém současného světa je, že hlupáci jsou si skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností." od Bertranda Russella, což mi připomnělo zase něco od Charlese Darwina: „Ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí." K dalším se ještě dostanu.

A jak se ten Dunning-Krugerův efekt vlastně zrodil? Kupodivu dvojitou bankovní loupeží jednoho ozbrojeného, nemaskovaného muže. Tento muž si napatlal obličej citronovou šťávou s dojmem, že ho to učinilo neviditelným. Protože citronová šťáva na papíře není vidět, dokud se neopálí dohněda ohněm, že? No... Podivný případ zaujal Davida Dunninga a Justina Krugera, kteří podle něj provedli výzkum. Testovali úroveň smyslu pro humor, anglické gramatiky a logického uvažování. Poté porovnávali žáky očekávané výsledky s jejich opravdovým skóre. Ukázalo se, že lidé, co dopadli nejhůře, očekávali nejlepší výsledky a nejvíce si věřili, zatímco ti nejlepší se podceňovali (viz graf). Od toho se odvodilo, že nízká kompetence vede k hloupým rozhodnutím, ale i k ignoraci faktu, že ta rozhodnutí jsou právě hloupá. Tedy hlupák neví, že je hlupákem, ale díky tomu, že jím je, je dokonce odsouzen jím zůstat i nadále, jelikož si nedokáže svou hloupost připustit. Dunning řekl: „Jediný způsob, jak dokázat lidem jejich nekompetenci, je udělat z nich lidi kompetentní." Nebo naopak, čím víc člověk ví, tím víc si uvědomuje, jak málo toho ve skutečnosti ví, a to z něj činí člověka kompetentního. „Mít ve všem pravdu je znakem hlouposti." od Michaela de Montaigne také popisuje tuto skutečnost.

Dočetl jsem se toho mnohem víc, ale stačilo mi chápat základ, abych věděl, s kým se má cenu hádat a kdo je ztráta času. Další den jsem Richardovi s úsměvem předložil návrh na přezkoumání té ženy a nechal ho se trochu zapotit nad telefonem, v němž se jeho slavná opera zkrátka nevyskytovala. Jak jsem čekal, působil zaraženě.

„To je divný, já jsem to fakt věděl. To musí bejt nějakej špatnej zdroj..."

„Tak tam načti jinej."

„Tak jo. Ukaž, tak třeba tady. Ale víš, že na internetu není všechno. Spousta informací je nedůvěryhodných... Tady to taky není. To je lepší najít v knize..."

„Tak to najdi v knize a můžeš mi ji ukázat třeba zítra."

„No, to já nemám, takovýhle knihy, prosím tě, haha. Kde bych je vzal?"

„O dva bloky dál je knihovna."

„No, hele, já na to nemám čas. Já už mám stejně naspěch, tak se měj, tak čau."

„Jo, jasný, taky už musím, tak ahoj, Ríšo." Sbohem a bez důkazů se nevracej. A základy společnosti nech radši doma.

___________

Lidi, tohle je můj životní příběh ve zkratce. Beru jako malý osobní úspěch, že jsem měla k efektu nakročeno i před tím, než jsem věděla, že existuje. Zpočátku jsem totiž byla naivní, a to hodně. Nejistota popsaná výše byla mým každodenním chlebem (a stále i je...). K objevení tohoto efektu jsem samozřejmě měla daleko, ale udělala jsem si v hlavě hrubý náčrt. Takovou povrchní myšlenku, utvořenou nepříjemnými zkušenostmi s chybnými informacemi: „Ti, co jsou si vším nejvíc jistí, jsou vlastně nejhloupější." Ale neustále jsem to zpochybňovala, protože například doktor si je svou prací jistý a neznamená to, že je hlupák. A jednou jsem narazila na Dunning-Krugerův efekt a to byla radost! Konečně jsem to celé mohla pochopit a být si tím jistá. Uvolňující pocit.

Doporučuji si o efektu zjistit více na vlastní pěst, tohle je, co jsem z toho pochopila já, ale je samozřejmě vždy lepší, když k tématu máte něco z vlastní ruky.