Oneshoty

Oči smutných lidí

„Prosím, nemohli bychom to ještě probrat, já jsem se tě nechtěl dotknout, vždyť to víš," žadonil Garry a upíral u toho na starší slečnu veliké psí oči, „omlouvám se upřímně." Jeho přítelkyně, která ho před rokem nechala bydlet u sebe, mu opět vyhrožovala, že ho vyhodí z domu na ulici. Moc dobře věděla, že zatím nemá dost, aby si vystačil sám – neexistovala jednodušší zbraň. Stála nyní s rukama založenýma, jak to autority rády dělají, a klepala prsty do bílé kůže svého kabátu.

„Je to už po několikáté, víš, že to nesnáším!" ohrnula nad ním nos, načež on sklopil hlavu. Všichni jeho spolužáci, s nimiž šel jen na chvilku na pivo, potichu přihlíželi a někteří se pochechtávali. Dáma ještě několikrát ťukla novými nehty o látku, než se ostře nadechla.

„Je konec," rozhodla a podpatky zaklapaly o podlahu baru. Za nimi se rozběhl jeden pár nohou v ochozených botách a kvapně je následoval až ven. Garry znal tu větu ještě líp než ty boty. Halekal jedno promiň za druhým, ale postrádalo to jakýkoliv smysl, když na něj hodila bankovku, aby už večer nechodil domů. Skoro by se dalo mluvit o jejich rituálu. Garry se sesypal na lavičku před barem a nemohl jinak než posmrkávat a mžikat ve snaze nepustit pláč ven. Kdyby ho opravdu pustila k vodě, nemohl by se už vzdělávat a přišel by o možnost vyhrabat se ze svých sraček.

„Nesklopil prkýnko?" chechtal se jeden jeho kamarád mezi ostatními, kterým vtip zvedl koutky ztuhlých rtů. Jen jeden z nich se ani nepousmál. Ruku na půllitru piva stiskl a pozvedl k ústům. Dopil zbytek, odložil těžkou sklenici a klidným tempem se zvedl ze židle.

Byl samá ruka samá noha, ale působil docela statně. Oční víčka míval spadlá, jako kdyby byl unavený ze života. Lhostejný pohled k němu zkrátka patřil. Stejně jako jistá dávka odtažitosti a nedostatek chuti bavit se s ostatními po delší dobu.

Nikdo moc nevnímal, že odchází, protože už je nějakou dobu tak jako tak neposlouchal. Zarazil ruce do kapes, když vyšel do venkovního chladu. Ukročil do strany a zapřel se o zeď přesně mezi lavičkou a vchodem do baru. Koutkem oka sledoval druha, jak bezmocně pláče. Nevydržel svůj žal zadržovat moc dlouho. Ani si nevšiml, že ho někdo pozoruje. Chtě nechtě na sobě vyšší muž pocítil mírně nakrčené obočí. Uvolnil ho stejně jako oční víčka zcela automaticky, ze zvyku nedat na sobě cokoliv znát. Dlouze povzdechl, což znělo spíš jako neslyšné hmm, a lépe se uvelebil na zdi.

„Co jsi provedl?" zeptal se bezvýrazně. Garry zavzlykal jako malé děcko a hned začal cosi překotně povídat. Byl jako otevřená kniha. Pořád si jen utíral slzy a v jeho hlase byla patrná bolest, jakou prožíval. Jeho posluchač, jménem Ian, si ho pro sebe v myšlenkách nazval citlivým. Tiše zpracovával, co mu Garry uplakaným hlasem sděloval, než se prostorem po pár minutách rozlehl noční klid. Garry k němu poprvé zvedl narudlé oči a Ian si uvědomil, že jedna jeho ruka v kapse drží balíček s kapesníky.

„Proč jsi za mnou přišel?" posmrknul kluk v mikině na lavičce a zadíval se před sebe, když pochopil, že se zpětného pohledu nedočká. Hrál si s prsty a natahoval si na hřbety rukou zvlhlé rukávy. V Ianově pravačce cosi zašustilo, jak to vytáhl z útrob kabátu, aby si to zamyšleně prohlédl.

„Už ses vybrečel?" zeptal se místo odpovědi vlídně, až tím druhého překvapil. Odrazil se svým klidným způsobem zády od stěny a stanul před sedící osobou, jež k němu vzhlédla. Vytáhl kapesník, načež zbytek balíku zase schoval. Setkal se s těma štěněčíma očima a ucítil krátký tlak na hrudi. Podebral si jeho bradu a velmi něžně přitiskl bílou látku na uslzenou tvář. Důkladně všechnu vlhkost setřel, a ač se snažil nereagovat na své vnitřní pohnutky, přece jen druhou rukou menšího konejšivě pohladil po profilu přes vlasy až zpět k bradě.

„Už je líp," konstatoval srdečně, jako by byl jeho rodič. Garry zamrkal a přijal další kapesník, aby se vysmrkal. Ještě než sklopil hlavu, zachytil na Ianově tváři povzbudivý úsměv. Nikdy by do něj neřekl, že uměl být tak... tak nelhostejný. Zajímat se, pomoct... Neměl přece rád lidi, ne?

„Chceš přespat dneska u mě?" navrhl Ian a Garry to po krátkém rozmyšlení potvrdil. Kde se to v něm vzalo? Ta láska a cit pro druhé?

Ian věděl, co se honí hlavou jeho společníka. Ani tak po zbytek večera nesvěsil oční víčka, jako měl ve zvyku. Jen pro Garryho. Protože si byl jistý, že toho nezneužije. A taky proto, že v jeho psích očích zíral jako přes zrcadlo na své mladší já, tolikrát zklamané a tolikrát zlomené druhými.