Oneshoty

Drak

Pod podrážkami mi praskají větvičky, trmácím se lesem už dobré čtyři dny. Poslední přibližně hodinu a půl jdu po stopách draka. Jednoho z těch větších, žádná malá ještěrka. U nás na vesnici běžně drobnější draky chováme, jsou skoro jako ovečky. Hodí se pro ochranu, některé druhy pro sýr (mléko od nich není zrovna výhra), jiné kvůli pracovní síle. Taky máme rádi shacké draky, jsou přítulní a je lehké je naučit domácímu životu. Jsou to mazlíci.

Ale drak, jehož hledám, není ledajaký ještěr. Umí se perfektně skrývat, prchá, mizí, zkrátka se lidem vyhýbá. Nestojí o pozornost, právě naopak. Pronásleduji ho pouze z nutnosti – kde je velký drak, tam je co jíst a pít.

Překročím skupinu hub a stopu prozatím ztrácím. Rozhlédnu se a poslouchám lesní šum. Kdyby byl poblíž aspoň potok, bohatě by mi stačil. Pomalu se rozejdu dál a dávám pozor, abych nebyl příliš hlučný. Jak uslyším vodu, rozběhnu se za šploucháním a sehnu se k pohupující se hladině. Namáčím si při hltání objemných doušků i kolena, ale nevadí mi to. Když se dostatečně nalokám, vydýchávám se a dosedám na zadek. Někde za mnou zakřupe několik suchých listů a já se ohlédnu. Stojí na nich chlapec tmavší kůže v otrhaném plášti a němě si mě prohlíží. Než bys řekl švec, stojím na nohou, luk a šípy u sebe a omlouvám se, ani nevím za co. Nejdu blíž, nevzdaluji se, ukročím několikrát stranou a jsem připravený se hájit. Někteří lidé vlastní části lesa a nepřejí si být nikým rušeni. Dokážou být opravdu drsní, když na to dojde. Tenhle na mě ale jen kouká. Zastavím, zmlknu a dívám se na něj zpět.

„Jsi v pořádku?" zeptám se potichu, když si všimnu jeho zakrvácené nohy. Musel se pěkně sedřít. Po strhaném mase okolo holeně mu lezou mušky. Ustoupím pro změnu od říčky a pohodím k ní rukou. „Můžeš k vodě, klidně si tu ránu omyj."

Odpovědi se nedočkám ani tentokrát a zase na sebe na moment jen mlčky zíráme. Jeho zranění vypadá vážně a já se nadechnu, abych něco řekl. Zároveň udělám krok k němu a on sebou škubne. Než cokoliv vyslovím, je pryč. Přemítám, jestli to nebyla jen halucinace, ale podle kapek krve na místě, kde postával, usuzuji, že tam opravdu někdo musel být.

Hodím to za hlavu, protože už je večer a já potřebuju včas rozdělat oheň. Nějakou dobu už nepršelo, takže se příliš nezabývám tím, jestli je dřevo vlhké nebo ne. Zápasím s plamínkem dlouho, ale nakonec vzplane hotový táborák a okolí jako by s příchodem světla zase ožilo. Nesháním jídlo, poslední zásoby mi vystačili až k dnešní večeři. Suchý chleba, poslední jablko a kostka cukru musí stačit.

Praskající oheň mě nakonec uspí, ač jen napůl. Zdá se mi několik polosnů. Slyším praskat větve stromů, slyším dech nozder jako u velkých draků na kraji vesnice – bohatší lidé na těch s křídly létají. Chvilkami jako bych skrz úzkou škvírku mezi očními víčky spatřil záblesky světla. Pořád se otáčím a přesvědčuji, že o nic nejde. Je to tím, že mi ten kluk nasadil brouka do hlavy. Jeho zranění stejně dobře mohlo pocházet od toho draka, jemuž jsem byl na stopách.

A tak se ráno probouzím unavený a promrzlý až na kost. Snídani nemám, po ránu kvůli rose ani oheň nerozdělám, ale nikam se mi nechce. Posadím se a očima sleduji prázdno před sebou. Nejsem daleko od dalšího spaní, když mě probere zvuk roztřesené koruny stromů a vyplašeného máchání křídel. Mozek mi nastartuje a pravačkou hmatám po luku. Kdyby ptactvo vystrašil menší drak nebo třeba kanec, získal bych potravu na další dva, ne-li tři dny.

Zrak se mi uchytí na chlapci ze včera, jak s vytřeštěnýma očima v sedě couvá. Sám sebe se leknu, že bych mu byl schopný ublížit, a zbraně s kvapnou omluvou odhodím vedle nohou. On se zastaví v pohybu a dívá se na mě s velkým očekáváním. Snažím se zahlédnout jeho poranění, on jej však rychle schová pod plášť.