Oneshoty

Ztracená

Toto je update předešlého oneshotu, v němž jsem si zkoušela napsat maturitní slohovku. Pokud vás nezajímají ty bláboly okolo, můj přepsaný oficiální sloh z českého jazyka je níže oddělený tečkami. Po něm následuje ještě jedna dávka kydů, tak abyste se nelekli.

Ptáte se, jak jsem se k té slohovce zpětně dostala? Ne, nepřepisovala jsem ji po paměti, to by z toho vyšel nějaký nesmysl. Eh-ehm, takže: Jelikož můj třídní je bordelář a musel znovu procházet materiály, co tam po nás z matury zbyly, narazil taky na můj sloh. Zaujal ho random ošklivý obrázek a pár zápisků z nudy, co jsem na papír nanečisto vytvořila v čase, kdy už jsem měla dopsáno a jen se mi to nechtělo odevzdávat, protože „co kdyby mě osvítilo".

A jelikož on mě z neznámého důvodu naprosto zbožňuje a bezmezně miluje (i když jsem strašně divná a občas jsem byla dost drzá), poslal mi to na fotce a napsal, že mu chybí můj „humor, nadhled a inteligence" (vtipálek jeden). On je poměrně mladý a byli jsme jeho první třída, takže je z našeho odchodu celý rozsypaný (dokonce odmítl nové prváky). Každopádně jsem ho poprosila o foto originálu – té kraviny, co jsem zplodila na konci těch čtyř úmorných let gymplu. Takže tady to máte a nechte si chutnat.

Zadání bylo prvních pár vět (asi po „odvětil"?) a slohový útvar vyprávění. Samozřejmě minimálně 250 slov atd a příběh musí obsahovat přímou řeč (která byla už v zadání, takže nám zřejmě vychytrale vyšli naproti, abychom to nepodělali).

. . . .. ... . . .. .. . . ...

Ztracená

        Dneska ráno mi zavolal Rino, myslela jsem si, že chce zase peníze, a byla jsem připravená mu je odepřít. Telefonoval mi ale z jiného důvodu: jeho matka nebyla k nalezení.

„Jak dlouho?"

„Dvě neděle," odvětil. Zhrozila jsem se.

„Volal jsi policii? Proč to řešíš až teď?!" vyhubovala jsem mu automaticky. Patří mezi ty mé kamarády, kteří o sobě dají vědět, jen pokud něco potřebují.

„Nevolal jsem nikoho, vždyť víš, že s policií nemám dobré zkušenosti," zabrblal provinile. Vjela jsem si rukou do rozcuchaných vlasů. Je sedm ráno... Nemohl počkat ještě aspoň hodinu, když mu matka chyběla už čtrnáct dní?

        Vyzvala jsem ho, aby mi popsal, co zatím zjistil. Nic moc. Jeho otec, který sotva kdy přijede domů, neměl o zmizení nejmenší tušení a kupodivu ani nejevil zájem. Matka u sebe telefon měla, ovšem její jediná odpověď na Rinovy zprávy poskytovala pouze ujištění, že vše je v pořádku. Což rozhodně nebylo v pořádku.

        Jelikož podle Rina jeho matka nosí šaty jen do práce a naposledy ji spatřil v nich, vydali jsme se tam. Můj kamarád po cestě neúspěšně předstíral, že ho můj život zajímá. („/3B" a upřímně netuším, jakou chybu měla přesně na mysli, klidně hoďte názor do komentů) Zkrátka využil toho, že nedokážu říct ne.

„Jo, byla tady," odpověděl nedbale její kolega se skvrnou od kávy na košili, „vypadala šťastně." Vyměnili jsme si s Rinem pohled – jeho matka zásadně nikdy nevypadala šťastně. Obyčejný život ji nudil. Její kolega si nás chvilku prohlížel, než si odměřeně odkašlal. Nenápadně se rozhlédl kolem a přiblížil se.

„Odjela s chlápkem v červeným sporťáku," zašeptal spiklenecky a narovnal se. Musel si připadat jako tajný agent. Protočila jsem oči. Rino se zatvářil důležitě. Vyprsil se, poplácal menšího muže po rameni a zdvořile mu poděkoval.

Byli jsme jen krok od „agenta", když do mě přítel drknul a zahuhlal: „Vím, kde bude."

        A taky byla. V obrovské vile se dvěma bazény a saunou. A s pánem v župánku, který o ní nepřestal básnit ani na minutu...

.. . . .. . .. .. . . . .

Body jsem dostala:

1A  5

1B  4 (přepsaná pětka XD)

2A  5

2B  5

3A  4

3B  4

(https://maturita.cermat.cz/files/files/maturita/KRITERIA-HODNOCENI/kriteria_hodnoceni_prilohy.pdf )

Tohle bude trochu chaos, tak se připravte, ale sdílím pro lepší představu.

V průběhu kontrolování těch našich výblitků nás češtinářka na hodinách ujišťovala, že zatím všichni prošli, ale na jedničky se moc netvářila (nakonec jich bylo 7 a naopak jeden kluk to málem nedal). Jednou když se třída zase ptala, jak jsme na tom, učitelka mimo jiné řekla, že moje vyprávění bylo jedno z nejlepších, které četla (asi myslela rok 2024). Prý akorát ten konec nebyl kdovíco (ona doufala v napínavé detektivky o ztracené mamině – bohužel, madam, každé další slovo zvyšuje šanci na chybu a každá minuta přemýšlení je minuta, kdy nepíšeš, takže sorry, že jsem to odflákla).

Dívala se na mě (což se často nestává vzhledem k tomu, že sedívám v zákrytu učitelského kompu) a seděla u toho opřená dozadu, jestli neměla i překřížený ruce... Chápu, že je ke mně odtažitá a asi moc neví, co si myslet, jelikož já před ní bývám stydlivá a může to působit trochu arogantně (ona taky není stoletá baba a většinou ji žáci a hlavně žačky žerou, takže wtf, co má ta blbka z druhý lavice, jejíž jméno jsem se naučila až ve čtvrťáku, za problém?)

Každopádně jsem se cítila spíš provinile než jako vítěz. Na jednu stranu kvůli tomu, že jsem to nenapsala líp, a na druhou, že jsem měla dobrý sloh, když moje kamarádky tolik ne (já vím, zní to divně, občas se moc ubíjím). Upřímně, v posledním ročníku střední toho na mě bylo příliš. Jako fakt moc. Nejen maturita, posralo se mi spoustu spoustu věcí a já se uzavřela do sebe a znovu si na mně smlsli mí vnitřní démoni. Jestli znáte to utlumené vnímání, jak jen čumíte do blba a nejlíp vám je, když zamrznete v jedné pozici. Slyšíte své vzdálené myšlenky, ale neposloucháte je. Otupělost. Tohle totiž bývá reakce mého organismu na emoční přepětí.

Tolik k okolnostem a mému tehdejšímu rozpoložení. Snad vám tenhle přepis pomohl, ať už s představou co se u maturity smí a co ne, nebo se zavzpomínáním na vaše vlastní maturitní práce. Cením všechny, co si přečetli ty mé žvásty komplet, jste stateční :P.