Oneshoty

Vodopády

Nástěnka se v průběhu páté hodiny zaplnila, a tak když jsem vyšel ze třídy fyziky, hned jsem krok zpomalil. Zaujal mě talent, rozlitý po každém z papírů. Byly to výtvory studentů o rok mladších. O to více pozornosti si ode mě zasloužily. A zvláště jeden... Zcela právem si zabral úplný střed velké tabule. Věděl jsem, že v něm něco je. Něco pod tím papírem. Patřil k těm bledším výtvorům, a přesto měl mnohem hlubší atmosféru. Mohl jsem si jen domýšlet, co se skrývá v každém jednom tahu jednoduché tužky. Nevědomky jsem vydechl pootevřenými ústy.

„Líbí?" vytáhl mě z hlubin mých představ něčí hlas hned vedle mě. Obrátil jsem za ním hlavu. Nesetkal jsem se s jeho očima, také si totiž prohlížel díla.

„Ten uprostřed má určitě zajímavou myšlenku," zhodnotil jsem krátce a zachytil pohyb v koutku svého oka. Vrtěl hlavou.

„Jsou to jen útržky," zabručel, „nemá to žádnej smysl nebo tak." Podíval jsem se mu do obličeje. Sledoval zrovna obrazy na vrchu.

„Ten je tvůj?" optal jsem se o něco tišeji. On se uchechtl.

„Ne, já jsem spíš na exaktní vědy," odpověděl klidně, „ale toho člověka znám." Zaměřil jsem se na okraje umění. Chyběl tam podpis.

„Řekla ti, co ji inspirovalo?" zeptal jsem se a zkusil se na obraz zadívat z nového úhlu pohledu. Odvodil jsem si, že jde o dívku, protože volitelnou výtvarku si braly většinou holky. A tohle vypadalo provedené s citem. A navíc bych si uměl představit, že by ti dva byli spolu, když o výtvoru ten kluk něco věděl.

„Řekl," překvapil mě, „zajímá tě, co všechno tam je?" Omluvil jsem se za ten ženský rod, ale dále jsem to nekomentoval. Zakýval jsem. On přikročil blíž a vztáhl ruku k pravému hornímu rohu. Obkreslil ve vzduchu prstem pár tahů.

„Odsud až sem je zaznamenaná smrt jednoho našeho blízkého kamaráda," přiložil prsty lehoučce na papír, jako by tím jeho přítel aspoň na chvíli oživl. Malinko se u toho pousmál. Přesunul se na druhou půlku, kde opět naprosto přesně vymezil prostor. „Jeho sestra. Žije někde daleko, s rodinou se nestýká kvůli svýmu manželovi. Neviděl ji už tak tři... čtyři roky? Ten náznak květiny podle mě vyjadřuje spojitost mezi tím, jak nevinně vnímá její roli v tom, že se už nevídají, a tím, jak o ní už vlastně skoro nic neví. Proto je zachycená jen tak napůl."

Krátce si mě prohlédl, než pokračoval: „Podél týhle linie je pár míň zajímavých věcí, aspoň podle něho. Takhle dopodrobna mi to nepopisoval, ale já si myslím, že minimálně tímhle se odkazuje na všechny ty věci, na kterých mu záleží. Strašně moc. Jako i kreslení samotný. Anebo zážitky, soudě podle toho, že i když některý věci nerozeznám, tohle asi bude symbol pro krátkej čas." Zkoumali jsme črty. Chvilku bylo ticho.

„No a tady to všechno už je vyobrazení jeho samotnýho. Na některý věci byl sám, to je z týhle části podle mě celkem čitelný. Tahle světlá šmouha jsem už ale stoprocentně já," hrdě se pochlubil, než se vrátil k hlavnímu sdělení, „nejdřív se hrozně bortí a hroutí, hlavně tady, ale postupně je to všechno klidnější a on bere věci do svých rukou a smiřuje se s jednosměrným proudem života, jak to sám nazval. Má to vliv na celej ten obraz, protože ve výsledku z toho má člověk spíš smířlivej dojem než jenom smutek... Má to všechno takový vlastní tempo, svůj pořádek..." Pozoroval jsem jeho přemítavý pohled.

„Exaktní vědy, jo?" ušklíbl jsem se, když mu došlo, že sešel z cesty, a otočil se po mně. Zasmál se.

„Exaktní vědy," zopakoval a odkýval si svou odpověď s náznakem ironie.