Oneshoty

Přemýšlej potichu (gay)

Se zaklaplými víčky jsem poslouchal ranní vřavu myšlenek v metru. Ne svých... cizích. Asi bych neměl ostatní okrádat o soukromí, ale je to pro mě jako odpočinek. Uklidňuje mě, jak si každý myslí na to své, připomíná mi to, že nejsem jediný na světě a každý má své starosti. Je to jako sedět někde na kraji oslavy a sledovat chaotické dění zpovzdálí.
Neslyším sice slovo od slova – to není možné – pocity však vnímám velmi detailně. Je pro mne tedy logicky těžké doslovně říct, co přesně z těch lidí cítím, protože je to změť více věcí naráz, ať je samotná myšlenka sebejednodušší, ale dokážu lépe či hůře odhadnout, jaké věty asi přelétají lebkou dotyčného. Například předešlého rána, též v metru cestou do školy, jsem narazil na starého pána, který přemýšlel o něčem, co bych popsal jako nespokojenost, nepohodlnost, možná nechápavost. To vše se obracelo vůči ženě, co seděla a u níž stál on. Po chvíli stařík přemýšlel, že to řekne nahlas. A taky řekl.

„Prosím Vás, mohl bych si sednout?" Vyslovil to velmi zdvořile a tázaná ho ihned s úsměvem pustila na své místo. V hlavě si sice stěžovala, že musí stát, protože věděla, jak dlouhá cesta ji čeká, ale nedala to na sobě vůbec znát. Jeden by se divil, jak mistrně dokáží někteří lidé skrýt nechtěné emoce.

Tolik k tomu, jak moc si lidé moji „super schopnost" idealizují. Lidská mysl je totiž mnohem složitější než pár vět. Člověk zvládne zpracovávat, co má před sebou, co slyší a co cítí, přehrávat si písničku v hlavě a do toho přemýšlet o tématech, které až příliš často přeskakují tam a zpět, a to vše v jeden moment. Spousta lidí je schopna toho najednou dělat ještě víc, ani si to nemusí uvědomovat.

Zrovna jsem se snažil nesmát se vtipné odpovědi na zprávu v mobilu nějaké slečny, když jsem zaznamenal poměrně zajímavý tok myšlenek. Ani jsem se nedíval směrem, odkud přicházel, nebylo třeba. Někdo, patrně chlapec, obdivoval mé pozadí. To bylo první, co mě zaujalo. Osoba si mě nejspíš sjížděla pohledem a hodnotila mé proporce, protože následovala kladná odezva na způsob, jakým jsem se opíral o zavřené dveře metra, dále takřka bezmyšlenkovité zkoumání mých vlasů a po něčem, do čeho se mi přimíchal rytmus písničky od AC/DC, dost jasná věta ve stylu „třeba je gay...?". Omylem jsem vdechl vlastní slinu a musel jsem ji vykašlat. U toho jsem měl co dělat, abych nevybuchl smíchy, jelikož něco takového jsem po ránu vážně nečekal. Nenápadně jsem přejel vagón pohledem, abych se na chvilku mohl zastavit u té osoby, co mi skládala takové komplimenty. Jo, zcela můj typ.

Tak trochu jsem zapomněl zmínit... no však to uvidíte. Chvíli jsem vyčkával, co bude následovat. Bylo mi to hned jasné – „no, to určitě. Ne všichni jsou na kluky, přestaň o tom přemýšlet." Nebo aspoň tak jsem si to přeložil. Přemáhal jsem úsměv, co to šlo, přesto jsem ho nedokázal udržet na uzdě. Byla to sranda a já měl náladu si s tou nádhernou situací pohrát.

„Tenhle ale na kluky určitě je..."

Vyčetl jsem zmatení a bojoval sám se sebou, abych se nedíval směrem toho chlapce. Trochu se lekl, protože tahle myšlenka neměla jeho hlas, ale můj. Můj hlas v jeho hlavě. A tímto směrem jdou už doopravdy slova. Slyšel to přesně tak, jak jsem si to představil, jak jsem to v duchu vyslovil. Ano, kromě odposlouchávání dokážu ostatním vnucovat vlastní věty jako z diktátu.

Myslel si, že mu jen do mozku vnikla naivní představa, že si to pomyslel sám. Snad ani nezaregistroval, že hlas jeho hlavy nebyl tak úplně hlas jeho hlavy. Pokusil se zaměřit pozornost na něco jiného, káraje se za tak hloupou myšlenku. To se mi nelíbilo, tak jsem ho dál provokoval.

„Nedívá se?"

Nedíval jsem se, jen jsem chtěl, aby se díval on na mě. Trochu jsem se pod jeho pohledem sám pohnul a změnil pozici. Všiml si mých žilnatých rukou, načež sám sebe upozornil, že si kouše rty.

„Co když tady někdo umí číst myšlenky?"

Tuhle větu jsem slyšel už tolikrát! Miluju ji. Je to skvělá návnada pro lidi jako jsem já. „Podívej, tady jsem, přemýšlím buď o divných věcech, nebo o prasárničkách, pojď si mě poslechnout!" Není to zas tak neobvyklé a proto jsem si zvolil právě to. Ač se snad na první pohled může zdát, že se prozrazuji, pravdou je opak. Stejně jako tenhle chudák, co mi šlápl do pastičky, si i všichni ostatní myslí, že to je blbost. Někteří na mě zkouší hrát vše-vidoucí a schválně si v hlavě přeříkávají například „vím, že mě slyšíš, tak nebuď srab a pojď za mnou", ale já v tom cítím faleš a to mi stačí. A jim zase stačí, že nikdo nepřišel.

„Na které zastávce vystupuji?"

V moment, kdy se on díval na červeně svítící nápis, jsem si ho znovu honem prohlédl. Jo, je pěkný... Kromě toho jsem i zjistil, že vystupuje až na konečné – nechápal, proč mu mozek předhodil tak stupidní otázku. Odejdu tedy první.

Nechal jsem ho vydechnout a prozatím mu přestal do hlavy cpát návod na to, o čem má přemýšlet. Jen jsem poslouchal, co si myslí on. Sám sobě jsem tak uvolnil prostor k předstírání, že nečtu lidem myšlenky. Podíval jsem se na něj a střetli jsme se pohledem. On roztomile panikařil, já s velikým sebezapřením krotil své koutky, aby nešplhaly příliš vysoko. Vytáhl jsem mobil a naoko na něm ťukal do klávesnice. A v tu chvíli jsem vycítil nejšťavnatější myšlenku celého dne. „Je sexy." A pak bez varování i: „Toho bych nechal mi udělat cokoliv."

„Hochu, hochu, hochu... cože?!"

Nebyl jsem si jistý, jestli jsem tohle byl já nebo on, možné bylo obojí. V periferním vidění jsem spatřil, jak sklopil pohled a nenápadně si přikryl dlaní ústa. Sám nevěřil, že mu něco takového skočilo do hlavy. Litoval toho a rychle začal zpochybňovat, že by mi dovolil opravdu cokoliv. Odkašlal jsem si a semkl rty, taky mě to překvapilo. Jsem průměrně hezký, žádný krasavec, takže jsem hned vydedukoval, že tenhle nevinný klučina asi až tak nevinný nebude. Jsem si jistý, že myslel na sex. Vlastně to bylo docela humorné.

Když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, opět jsem se zaposlouchal. Trefil jsem to přesně tak, abych zachytil jeho vyzývavou myšlenku. Pokud se na něj podívám, bude to znamenat, že se mi líbí. Pokud ne... ne. Rychle, ale tak, aby to nebylo moc průhledné gesto, jsem se na něj koukl, jak to chtěl. Věří takovým věcem? Zdá se pověrčivý.

Jeho oči se mi takticky vyhnuly. Vzpomněl jsem si, že už budu vystupovat. Poslední šance si s tím gayem zařídit budoucí setkání.

„Zítra musím jet zase ve stejný čas, abych ho potkal. V kolik že jsem nastupoval?"

Navedl jsem ho k činu, jako by si to říkal on sám, a odešel pryč. Mohl jsem jen doufat, že moje zadnice vypadala dostatečně sexy, aby manipulace zabrala a my se potkali znovu.