Oneshoty

Slova ze stínu (bl)

Pozn.: Začala jsem vážně, ale odklonila jsem se jiným směrem a nezastavila se včas, tak to berte s nadsázkou.

.

Den už nemůže být víc podzimní. Svítí ostré dopolední slunce a fouká chladný vítr, pročesávající nám všem prameny vlasů. Natáčíme dnes známého zpěváka. Je to borec, sympaťák. Já jeho písničky neposlouchám, jeho jméno mi však neuniklo. Můj kamarád a kolega filmař na volné noze se ho nemůže nabažit – jsem tu převážně kvůli němu.

Co jsem chtěl, jsem již nafotil, víc není třeba, tak si dávám přestávku. Zatímco přede mnou se natáčí zpívající mladík, zapínám kameru, abychom z ní později nastříhali pár záběrů ze zákulisí, jak si vyprosil zpěvák. Posouvám stativ kousek vedle a získávám nádherný záběr. Nemohu přijít na to, co tu provádí ten drobný klučina s kruhy pod očima, ale hezky mi nahrává. Ukazuje svůj částečně odvrácený profil, zatímco mumlá slova písničky. Za ním se odehrává to hlavní. Doufám, že mi nikam neuteče a nebude sebou zbytečně mlít.

Jelikož vybavení máme až až, chopím se jiné menší kamery a jdu na lov perfektních úhlů. Odstupuji od dění a zachytávám ho jednou odsud, podruhé odtamtud. Čekal bych, že bude hotovo rychleji, zdá se však, že zpěvák dělá chyby a nepůsobí dostatečně přirozeně. Asi má nervy.

„Ahoj," pozdravil jsem unaveně vypadajícího černovláska, když bylo po všem a všichni se balili.

„Hm?" otočil se ke mně a o krok se vzdálil.

„Můžu se zeptat, proč tu jsi?" s lehkým úsměvem jsem se zajímal, zatímco jsem skládal stativ.

„Kamarád," odpověděl nenuceně, přestože vůbec nenuceně nepůsobil. Přešel jsem to kývnutím hlavy. Zpěvák za ním tu a tam šel a něco řešili, ale nezdálo se, že by se kdoví jak bavil. Asi špatně spal.

„Co si o tý písničce myslíš, líbí se ti?" pokračoval jsem v konverzaci.

„Je přesně taková, jak on to má rád," odbyl mě neutrálním faktem. Můj žánr to také není...

.

Po třech hodinách u počítače dokončím úpravu poslední fotky a rozhodnu se ještě alespoň zkontrolovat pár videí k zákulisním materiálům. Jedno nepovedené rovnou mažu. Melodie písničky se mi vryla do paměti a s dalším videem už pohybuji hlavou. I slova bych mohl víceméně odříkat všechna, jak dlouho jsme zpěváka natáčeli.

Sleduji profil černovláska, mírně otočený pryč. Tak akorát, aby bylo vidět, že si zpívá, aniž by přitahoval příliš pozornosti. Písnička jde slyšet z pozadí, hráli jsme ji hodně nahlas, aby se do ní zpěvák mohl pohodlně vžít.

„Zpívá něco jinýho?" zaměřuji se náhle s nakrčeným obočím na rty chlapce a přisouvám se pořádně ke stolu. Ničí to celý záběr! Co mumlá, když ne slova? Hrabu se svými papíry, dokud v ruce nemám vypsaná slova písně. Nepomáhají, tak si na pomoc beru sluchátka a hledám původní zvuk, s nímž budu později stříhat finální video. Analyzuji nahrávku a s nápovědou úst černovlasého přicházím na zajímavé zjištění. Hudba obsahuje dost téměř neslyšných zvuků v pozadí. Přesněji řečeno hlas, který nepatří zpěvákovi. Je vyšší, ač zpíván hlouběji.

Hodiny plynou a já se krok za krokem dobírám k výsledkům. Mezi řádky doplňuji, co slyším v pozadí a jsem stále zmatenější a pomatenější. Pořád dokola pouštím písničku a snažím se z ní vyškrábat všechny skryté nápovědy. Většinou jen stínují části textu k písni, ovšem jindy...

Lapám po dechu a nevěřícně skenuji zrakem dvě slova na papíře. „nebo lítost" se v podání černovláska mění v „bolí to". Rychle se vracím o několik řádků níže a přehrávám si hlas znovu a znovu. Špatně mu rozumím, protože ho překřikuje ten silnější. Přesto v něm jasně rozeznávám rozdíl a tentokrát jsem si tím naprosto jistý. Zatímco tisknutá písmena skládají „chci vystoupat výš, nezvykle cítit se,...", moje tužka před „neutečeš osudu" doplňuje ještě „z-kle-cí". Šokovaně poslouchám úsek dokola jako blázen. Nemýlím se, je to přesně tak!