Oneshoty

Divnokluk z naší chatky

Probudilo mě zaskřípání postele a kroky. Otevřel se vchod do chatky a kluk shora, co spal se mnou na palandě, za sebou opatrně docvaknul dveře. Plížil se ven skoro každou noc. Nechal jsem to být a znovu šel spát. Probral jsem se znovu a stále byla tma. Hrklo ve mně, když jsem si všiml tmavé siluety, sedící uprostřed chatky mezi palandami.

„To jsi ty, Ríšo?" zašeptal jsem a on se na mě otočil a v odpovědi zahučel krátké hm. Objímal se rukama a hlavu měl sklopenou, jako kdyby sledoval podlahu. „Nechceš už jít konečně spát?"

„Starej se o sebe," pohodil ke mně hlavou a zněl nekompromisně. Mluvil takhle často s vedoucími tábora. Protočil jsem oči a obrátil se k němu zády. Byl jsem moc unavený na to, abych si to bral osobně.

„Kluci, vstáváme, jo? Viléme, Ondro, Adame," poplácával nás po peřinách postupně vedoucí naší chatky, „máte tady Richarda?" Jeho přikrývce se vyhnul a jen si stoupl na špičky, aby nahlédl nahoru. První ráno náš spolubydlící ztropil pěkné divadlo, když ho vzbudila ruka na peřině. Pak se zdejchl do lesa za chatkami, myslím, že tam kouřil. On kouří vlastně vždycky, když k tomu dostane příležitost – a přitom je mu čtrnáct.

„Jsem tady," zamručel hlas nade mnou unaveně.

„Paráda," oddechl si dospělý, „tak ať jste na snídani včas. Richarde, ty taky přijď, i kdybys nechtěl jíst." On Ríša si obecně mizel, kdy se mu zachtělo. Nikdo z nás by se nedivil, kdyby ráno neležel ve své posteli a místo toho se potuloval venku. Na některá jídla také odmítal chodit, přestože jindy přišel a třikrát si přidal. Vyžadoval velmi individuální přístup.

Všichni až na něj jsme začali vstávat. Nechápu, proč v noci nespí, když pak dospává ve dne. Převlékl jsem se a stavil se po cestě k jídelně v umývárně, kde jsem si omyl obličej. Adam a Vilém, kteří si čistili zuby před snídaní, se ke mně přidali a spolu jsme si sedli ke stolu. Oni dva byli nejlepší kamarádi, takže jsem v konverzaci trochu zaostával, ale nevadilo mi to. Ne vždy jsem se potřeboval přímo účastnit dění, abych se cítil spokojeně.

„Kluci, prosím vás, nevíte, jestli už Richard vstal nebo ne?" vyrušil nás v půlce jídla vedoucí Hříma – ten, co měl na starosti naši a vedlejší chatku. Všichni jsme sehraně pokrčili rameny.

„Ondro, doběhl bys pro něj, prosím?" požádal mě a já se se semknutými rty zvedal z místa. Ví, že jsem kliďas a udělám, o co jsem žádán, aniž by mi to zas tak vadilo. Ale je pravda, že Ríša je naším břemenem, když s námi bydlí. „Děkuju, seš skvělej."

„Ríšo, jsi tady?" vhlédl jsem dovnitř. Jeho peřina visela z půlky z jeho postele, z čehož šlo poznat, že už vstal. Povzdechl jsem si. Takže bude buď v lese, nebo někde v háji. Obešel jsem chatku a stoupal do kopce mezi stromy. Rozhlížel jsem se, ale mířil jsem ještě dál. Byla tam cesta, za níž jsme nesměli. Za tu on lezl pořád. Stanul jsem na ní a teprve potom věnoval plnou pozornost tomu, co vidím, abych ho našel. Všiml jsem si polonahého chlapce, jak sedí na kmeni a s někým volá. Postupoval jsem blíž a nedalo mi to, musel jsem odposlouchávat jeho hovor. Nakonec jsem mu ale nic nerozuměl. Dva tři dny zpátky kluci vyprávěli, že ho viděli u telefonu brečet.

„Ríšo," vyslovil jsem nahlas, když nás dělily už jen tři metry. On se na mě obrátil a přiložil k ústům ukazováček. Byl rozespalý, měl na sobě jen trenýrky a do kůže se mu otlačila peřina.

„Takže u ní nemůžeš spát?" zeptal se hlasu v telefonu trochu zklamaně, „jenom proto?" Chvíli bylo ticho a on poslouchal. Začal si prohlížet nohy a lehce vyhrnul nohavici trenek. Díval se na kůži, jako by tam něco četl. Promnul lem a stiskl ho, načež odvrátil pohled vzhůru. „Hm, hmh... tak já ti večer zavolám, jo?"