Oneshoty

Den dětí (kpop)

Toto dílo vzniklo do k-pop výzvy od souteze_a_vyzvy.
https://www.wattpad.com/story/212674105-drobn%C3%A9-k-pop-v%C3%BDzvy
Výzva #15. Téma: jedno vanilkové latté, prosím.
Toto je první pokus, ten jsem do soutěže neposlala.

.

Abych mu neskákal do řeči, jen potichu chápavě kývu hlavou. Chvilkami se rozhlížím po okolí, protože mě konverzace ukrutně nudí. Pohledem mezi lidmi v kavárně s motivem džungle nenápadně hledám svoji holčičku.

„Takže teď se budeme stěhovat, no," opakuje Jungkook s lítostivým povzdechem, jako by to neřekl už pětkrát. Zavrtí se na židli a uchopí hrníček s kávou. Nadechnu se, že se konečně také vyjádřím, když bude pít, on však nečekaně zastaví ruku v pohybu těsně před svými ústy. „Nejhorší na tom je, že..."

Automaticky vypínám a přemýšlím, proč mě překvapilo, že mě nepustil ke slovu. Baví se se mnou jen, když má problém - ví, že ho vyslechnu. Štve mě to, ale nedokážu se ho zbavit, protože... má problém. Nemám rád tyhle sešlosti na den dětí, vždycky musím mluvit s rodiči, místo abych se věnoval dceři. Očima ji nacházím v tom nekonečném zmatku a pociťuji teplo na hrudi. Hraje si s nějakým cizím klukem u plastové kuchyňky. Je to nejmilejší dívka, co znám.

„Tati, dívej, my jsme támhle!" probírá mě pronikavý hlásek Jungkookova syna, který se mezitím přihnal jako vichřice. Ukazuje kamsi za sebe, nejspíš právě ke kuchyňce, a drží se ručkama rohu stolu. Jungkook se svými potomky nemá zrovna nejzářnější vztah, ale vždy je ochotný je sledovat, jak si hrají. Já se raději bavím přímo s nimi, a to především v tak významný den. „Já jsem číšník, tak co si dáte? Máme úplně všechno!"

„Tak já si prosím... máte doopravdy všechno?" zapojil jsem se hned s potěšením do divadla a přál si, aby mě ten prcek odtáhl někam hodně daleko od těch rodičovských debat. I naše ženy se dokáží uvolnit a odlehčeně si povídat, zatímco dávají pozor na Jungkookova nejmenšího, jen my dva vždycky musíme trčet tady.

„Jo!" povyskočí si číšník radostně a očka mu září čirým nadšením. Předstírám, že se rozmýšlím, načež si vybírám skromný zákusek.

„Dobře, dobře. A pro Vás?" obrátí se na otce a je na něm vidět napětí. Má tatínek náladu na hraní?

„Jedno vanilkové latté, prosím," řekne Kook, aniž by projevil jakoukoliv emoci. Zřejmě čeká, až rušivý element laskavě zmizne, aby mohl pokračovat s tím svým. Přistihnu se, jak si nespokojeně zakládám ruce na prsou, ačkoliv už nyní mám nohy přes sebe. S trochou sebezapření se uzavřené pozice vzdám. Než se naděju, děti nám hrdě přináší prázdné nádobí a přejí dobrou chuť. Oba chlapci se odebírají, odkud přišli. Moje dcera na nás chvíli zamyšleně kouká - jeden z nás se jezení vzduchu neúčastní. Krčím rameny, že Kook je holt Kook a že s ním zábava není.

„Máme pro Vás VIP vstupenku do kuchyně, můžete se podívat, jak se u nás připravují speciality," usměje se dívenka najednou a už mě táhne za ostatními. Omluvím se kamarádovi a s bušícím srdcem a úsměvem na rtech se připojuji k dětem. Konečně!

„To jsem tě hezky zachránila, že jo!" chlubí se po chvilce moje milovaná holčička. Jak já toho svého andílka zbožňuju. Řekněte, existuje ještě někdo dokonalejší než tenhle můj miláček?