Oneshoty

Pětkrát odešel... (bl)

Pracoval jsem tvrdě, ostatně jako každý den. Jsem ve skluzu a většinou zahloubaný v myšlenkách. Z nich mě obyčejně nejlépe ze všeho vytrhává hlas jednoho kolegy. Mihajlo je energický pohledný muž, který když chce něco ve svém životě dokázat, prostě to dokáže. Obdivuju ho už celá léta a poslední dva roky se po drobných krůčcích sbližujeme. Já jsem plachý typ a on je zase plachý jen se mnou, takže je obtížné si vyjít vstříc. Ale je nám oběma jasné, kam se náš vztah ubírá.

„Nevene!" uslyšel jsem za sebou a s tváří proťatou širokým úsměvem jsem se za tím hlasem podíval. V tu chvíli se mi však z obličeje vytratily všechny vrásky radosti a nahradil je ztuhlý výraz. Nikdy, opravdu nikdy jsem ho neviděl tak vyfintěného. Ani všichni dohromady jsme neměli dost peněz na něco takového.

„Co to je?" obočí jsem měl stáhnuté níž a můj mozek už vymýšlel důvody, proč se Mihajlovi otočit zády a už nikdy s ním nepromluvit.

„Dostal jsem se do Rady! Není to skvělé?" jásavě si prohlédl sám sebe, než se za mnou vydal, sledován všemi překvapenými zaměstnanci. Skvělé to opravdu nebylo. Nikdy nic nebylo skvělé, hezké, odsouhlasené lidem, ani promyšlené. Všechno spojené s radou zásadně bylo lživé, nechutné a na hovno!

„Ne!" vyhrkl jsem víc nahlas, než jsem původně chtěl. Zarazilo ho to na místě a donutilo překvapeně zamrkat. „Co-c-co, já vůbec nechápu, co se děje. Myslel jsem, že takovejhle nejsi! Jestli jo, tak se kliď z cesty, ty zrádce jeden hnusnej!"

„Nevene, ale nech mě k tomu něco říct, já se – "

„Říct k čemu jako?! Že při první příležitosti nás necháš hnít v hovnech a sám si půjdeš na výsluní?! Ne, děkujeme!" trhnul jsem rukou a několik mužských hlasů mi přisvědčilo nespokojeným zamručením. Mihajlo se za nimi ohlédl, párkrát naprázdno otevřel pusu a zrakem prosícím o pomoc skončil na Dankovi, kamarádovi, kterého jsme sdíleli a jenž nás seznámil. Jeho oči zesmutněly a on se neochotně obrátil čelem vzad. Sledoval jsem, jak se šourá pryč, a byl jsem opravdu vytočený. Drahý oblek je jasný symbol toho, jak moc na párku nás tady všechny má! Nenávidím lidi, co ty věci nosí, a on to ví!

.

„Nevene, můžeme si promluvit mezi čtyřma očima?" kvapně vstal, a uvolnil mi cestu k mým domovním dveřím. Neviděl jsem ho dva dny, ale ani teď jsem nebyl v náladě. A zase měl na sobě tu věc, co má kapsy jenom pro prachy! Jakej výsměch!

„Ne," odsekl jsem nepřístupně, „můžeš mluvit s lidma, co tady dělaj všechen ten bordel. Teď seš jeden z nich, gratuluju."

„Prosím, dej mi jen minutku nebo dvě," podíval se na sežmoulaný papírek ve svých prstech a ve snaze mě zpomalit se nalepil na zeď vedle dveří, které jsem zrovna odemykal. Byl jsem tak naštvaný, že mi to ani nešlo. Vždycky takhle čekával před mým domem, když mu práce končila dřív než mě. Nosíval mi drobné květy nebo kytičky, utržené kdoví kde. A teď? Papírek s výmluvami!

„Ani další vteřinu," zavrčel jsem, když ve dřevě cvaklo a klika povolila. Vlezl jsem dovnitř nedbaje jeho proseb a zabouchl za sebou, jak hlasitě to jen šlo. Sledoval jsem ho nenápadným okýnkem v koupelně. Ještě chvíli klepal na dveře a snažil se mě vylákat ven, ale nakonec to přece jen vzdal. Zmačkanou popsanou kuličku hodil do koše na kraji chodníku a s rukou na zátylku odcházel pryč. Narovnal jsem se a založil si ruce na hrudi. Nechci od lidí jako on slyšet ani slovo!

.

„Dneska v osm to začíná," s úsměvem rozhlašoval novinu Danko v hloučku mých kolegů, načež vystrčil hlavu, aby přes ostatní viděl i na mě. „Přijdeš taky, Nevene?"