Oneshoty

Mi español boi

Upozornění: tenhle původně sladce a nevinně zamýšlený příběh je dlouhý převážně kvůli neplánovaným narážkám na nádhernou předvídatelnost některých holčičích způsobů, s nimiž se obecně neztotožňuji. Pokud jsou vám blízké, neberte si to osobně, protože je to jen část mého laciného humoru a nemá za účel urážet. Děkuji. :)
_____

„Disculpe," vyrušil mě snědý muž španělsky, „discuple, señorita." Rychle jsem se zvedla od stolu, že uhnu. Týna s Luckou si v cukrárně zabraly místa u zdi a na mě zbyla židle naproti, dost blbě postavená u sloupu tak, aby se nedalo projít.

„Promiňte," zasunula jsem židli pod stolek, aby se dostal na druhou stranu, a zdvořile jsem se na něj uculila.

„Eh, disculpe, ¿entiende español? ¿Habla español?" promluvil na mě, čemuž jsem nerozuměla. Español mi ještě tak z půlky docvaklo, ale to ostatní pro mě bylo naprosto cizí. Když viděl, že nechápu, co po mně chce, zkusil to ještě jinak. „Spanish?"

Celá zaražená jsem zavrtěla hlavou a začátečnickou angličtinou zamumlala, že jsem z Česka. Už i moje kamarádky, se kterými jsem přicestovala do Španělska, přenesly svou pozornost od mobilu jedné z nich na nás. Bohužel ani ony neovládaly jiný jazyk než češtinu. Vlastně jsem zatím všechno domlouvala já a to anglicky.

Muž přibližně v mém věku udělal „ts", tvořené odlepením jazyku od patra blízko horních zubů. Zatvářil se zklamaně a nejistě pokračoval, „english, then?". Na to jsem zakývala.

„Just a little bit."

„Oh," usmál se nervózně, „me too. Just a little."

„Can I help you?" zeptala jsem se ho, jak jsem to viděla ve filmu. Byla jsem rozpačitá – Španěl, můj typ, něco po mně chce, ani jeden z nás se pořádně nedomluví...

„Sí, yes, please. I was actually... looking for you," ukázal na mě a po očku se mrkl na mé společnice. Také jsem u nich hledala podporu – zbytečně. Měly jsme přesvědčit i Natku, aby jela, ta by to vyřídila. „Aquí, eh, here."

„Cože?!" vydechla jsem, když mi podával moji občanku. Rychle jsem hmátla po kabelce a zalovila v ní. Fakt tam nebyla! Opatrně jsem si OP od cizince (nebo spíš od místního) převzala a převrátila v ruce. Po těle se mi rozlil zpětný stres z toho, že jsem něco tak důležitého ztratila. „Thank you so much!"

„Yeah, you.. you drop it in the tranvía. Trolley?" usmál se mile a sáhl si na obrácenou kšiltovku na hlavě. Rozzářila se mi tvář a objala jsem ho. Jak bych tady sakra hledala občanku?! Ani neumím objednat bezlepkové jídlo pro Kristu! Musela bych nějak nechat OP zneplatnit a vůbec nevím, co bych tu kde dělala!

„Trolley je tramvaj, ne?" zamumlala Lucka směrem k Týně, čímž mě zachránila od nedorozumění, protože jsem se chtěla doptat, kde mi karta upadla.

„Thank you," zopakovala jsem.

„De nada," mávl rukou a hned to přeložil do angličtiny, „you're welcome!"

Jelikož jsem mu byla neskutečně vděčná a chtěla mu to trápení vynahradit, rychle jsem ze sebe začala dostávat další věty.

„Would you like to stay a while with us? I will pay for you. Like a thanks for your... for your.. pity," nabídla jsem mu a ukázala na stůl.

„Yes, stay, please," přetlumočila Týna.

„Have a seat," přidala se i Lucka a poklepala na ubrus. Myslím, že jim jeden pohledný kluk u stolu nevadil, ba naopak.

„No, no, I'm sorry," zamával rukama před sebou Španěl s R, jaké drnčelo v uších i mně, „lo siento, no tengo tiempo... eh, I have to go."