Oneshoty

Jeho sousedi (bl)

Dopadl na gauč a já ho zalehl. Divoce jsem ho líbal a hrabal se v jeho vlasech tam a zpět, nenechal jsem ho ani vydechnout. Zprudka jsme se oba nadechli a on té chvíle využil, aby ze mě stáhl tílko. To při naší roztržité spolupráci přišlo o pár švů, které zaplakaly dost nahlas. Ani jeden z nás to však neřešil a pokračovali jsme v našem splašeném poznávání se. Otírali jsme se těly i obličeji. Tentokrát jsem naše rty nerozpojil, když jsem se chtěl zbavit poslední látky, jež oddělovala naše hrudě. Jeho lehká letní košile prostě musela pryč! Svrchní knoflíčky jsem stihl provléknout už venku, ale s ostatními jsem nechtěl trápit ani sebe, ani jeho. Stejně zběsile, jako jsme sundávali můj svršek, jsem se ho snažil vysvobodit z toho jeho. On se pode mnou kroutil a nadzvedával, zatímco mě stále líbal, takže přes všechen spěch to byla práce velmi zdlouhavá.

Byl jsem sotva v půlce, když se ozvalo klepání na okno, které mého milence vyburcovalo. S citelným sebezapřením ukončil náš polibek, odstrčil mě a s tichou nadávkou se zpod mého těla vysoukal, jak rychle to jen šlo. V jedné vteřině se nám lepila břicha a v druhé on už otevíral okno do tmy, spravuje si vlasy. Zmateně jsem se posadil a sledoval ho s tílkem sevřeným v pěsti pro všechny případy. On něco zašeptal ven pod okno, rozhlédl se, celý se nahnul a zapřel nohama. Ani jsem se nenadál a měl v náručí nějaké dítě. Není asi potřeba popisovat, jak nechápavě jsem se cítil. Slezl jsem z pohovky a zahalil se.

On zavřel okno a jen krátkým pohledem zkontroloval všechna ostatní, než od sebe děcko odlepil, aby mu viděl do obličeje. Teprve, když mu setřel slzičku, jsem poznal, že jde o něco vážného. Můj milý se ho polohlasem ptal, co přesně se děje, a z dítěte pomalu vylezlo, že někdo má hrozný hlad. Poté padlo něco o řetězech a to už chlapec stál na zemi a muž, s nímž jsem právě měl prožívat nádhernou euforii, se vydal ke dveřím.

„Pohlídej ho, musím k sousedům," shrnul mi situaci ve dvou větách, zatímco obouval venkovní papuče a hledal klíče, které při našem chaotickém příchodu netrefil na poličku.

„Nikam nechoď prosím a buďte zticha," podíval se mi do očí, ruku na klice. Rozrušeně jsem mu to odkýval, načež otevřel. Vypadal, že se k sousedům hodlá proplížit, což jsem prostě nedokázal pobrat. Obrátil jsem se na malého návštěvníka a zjistil, že se usadil na rozházeném gauči a nervózně si k sobě tiskl polštářek. Rozešel jsem se k němu a pokusil se navázat konverzaci. Ptal jsem se, jestli se cítí v pohodě, a on odvětil, že tady ano. Ale že jeho bratr má hrozný hlad. Nastalo ticho a já váhal.

„Vaši nejsou doma?" zabrblal jsem tiše, jako bych částečně doufal, že tu otázku neuslyší a neodpoví. Samozřejmě, že jejich rodiče nebyli doma. Co by tu jinak po desáté večer takový prcek dělal?

Připadalo mi to jako věčnost, než se otevřely dveře. Dovnitř nejdřív vešel hubený klučina, mohlo mu být tak čtrnáct. Po něm nejspíš jeho sestra. Jistě se bála a poté, co si všimla mě, vyhledala pohledem sourozence.

„Co když se vrátí? Dostaneme za uši," strachovala se, zatímco před sebe šťouchala další dítě. Teprve po něm jsem spatřil toho, jehož jsem jako jediného očekával. Zdržel jsem se slova, abych děti zbytečně neděsil. Stejně jsem v sobě nenašel nic jiného než nezodpovězené otázky.

„Neboj, takhle pozdě už se přece nevrací, ne?" ujišťoval ji muž a zavadil při tom očima o hodiny. Posadil je všechny k jídelnímu stolu, u něhož měl z nějakého důvodu dvě staré a tři vcelku nové židle. Rovnou ze skříněk nad linkou začal tahat hrníčky a piksly a z lednice dvě balení mléka. Ta postupně rozlil, uklidil a chlapci, který sem přišel jako první oknem, podal hrníček s prasátky jako hotovou věc. Ostatním poté připravil teplé kakao. Všechny děti vypadaly špinavě a ztrápeně, o to však vděčněji za každý lůček. To nejmenší společně s nejstarším bratrem měli pohublé tvářičky plné zaschlých slz. Zdálo se, že nejstatečnější byla přece jen ta holka.

Milencovy vlasy stále trčely na všechny strany, jak jsem si s nimi hrál, líčka měl roztomile růžová a rty stále malinko opuchlé. Obočí byla starostlivě stažená níž, když sledoval děti, jak si rozebírají zásoby jídla z mísy. Omluvil se, že plánoval jít na nákup až zítra, ale mladá slečinka ho ujistila, že to bohatě stačí. Také to byla ona, kdo všechny donutil jít domů co nejdřív. Kolik jí mohlo být... dvanáct? V jedné ruce nejmladší dítě, v druhé ručku dalšího sourozence a nejstaršího popoháněla slovně.

Teprve když jakžtakž najezení opustili byt a nechali se odvést do svých pokojíků a jejich soused se vrátil, jsem promluvil. Respektive odpověděl na jeho otázku, jestli jsem v pořádku.

„Promiň, že jsem nám to tak zkazil," prohrábl si vlasy, když odkládal boty na ven.

Hned se dal do vysvětlování: „Jejich rodiče se o ně vůbec nestarají. Právě naopak! Na noc je drží v řetězech na alarm, chápeš to?! Nedávají jim najíst! Je to strašný... viděl jsi tu odřenou bradu, co měla?" Dopadl vedle mě na gauč, zaklonil hlavu a rozčileně si rukama protřel oči a čelo. Otočil se ke mně.

„Volal jsem na ně policii, volal jsem tam už milionkrát, ale nikdy nic nenajdou. Snažil jsem se je donutit, ať pošlou někoho jinýho, ale je to marný. Nevím, jestli má ještě smysl to zkoušet. Ale až mě tam jednou načapou, jak jim vrtám do výchovy... v ložnici na zdi visí dvě pušky," díval se na své holé nohy smutně.

„Do čeho ses to namočil?" přisedl jsem si blíž a pevně ho objal. Znělo to opravdu nebezpečně.

„Já je nemůžu nechat tam takhle přežívat, rozumíš," opřel se do mě a svezl se mi postupně až do klína, odkud ke mně poněkud zoufale vzhlížel, „víš, že mi jednou řekli, že se v těch řetězech cítí bezpečně? Jako že nikdy neopustí svůj domov. To je přece prostě hrozný! Jejich táta i máma jsou naprosto šílený. Občas slyším, co na ně řvou. Určitě to jsou oba manipulátoři."

„Je to hrozný," přitakal jsem zamyšleně a hladil ho po tváři a ve vlasech. Pak mě to ale napadlo. „Mám kamaráda, kterej má strejdu policistu, mám ho zkusit přesvědčit, aby to tady došel zkontrolovat?"

„Vážně?" skočil mi do řeči a hned se vymrštil do sedu. Pevně stiskl moje ramena. „To by bylo skvělý! Ale musel by přijít ve správnou chvíli!"

Krátce se zarazil, než pokračoval: „Já bych ho tady pohostil a mohli bychom případně sledovat dění zezadu z pokoje! Prosím, mohl bys to pro mě udělat? A pro ně?" Žalostně na mě zamrkal a já si ho přivinul k sobě. Mít takové sousedy, taky už toho mám asi dost.

Slíbil jsem mu pomoc a naposledy ho objal. Oba jsme byli vyřízení a z milování samozřejmě sešlo. Přespal jsem u něj a v průběhu rána se opět vydal k sobě na kolej. Tam mě čekal jeden důležitý telefonát kamarádovi. Modlil jsem se, aby byl jeho strýc alespoň z půlky tak hodný jako on a byl ochotný si udělat jednodenní výlet za město.