Oneshoty

Dopis (gay)

Milý dávný kamaráde,

píšu Ti tento dopis jako díky za tvou pomoc. Chápu, že máš otázky, a hodlám je všechny zodpovědět, i s dvouměsíčním zpožděním. Zasloužíš si znát celou pravdu.

Sedmého února tohoto roku jsem se krátce po půlnoci zničehonic zjevil u vchodu do Tvého paneláku. Měl jsem na sobě jen propocené lehké oblečení, přestože venku pořádně mrzlo. Zvonil jsem jako o život, dokud jsem Tě nevzbudil. Pustil jsi mě dál, aniž bys tušil, kdo jsem. Nefungoval výtah a já šlapal čtyři patra s prckem v rukou až před Tvůj byt. Určitě si pamatuješ, co se ti honilo hlavou ve chvíli, kdy jsi mě spatřil. Já si zase pamatuju výraz Tvé tváře. Zděšený, překvapený, ostražitý. Nezbyl mi na mluvení dech, z posledních sil jsem ti vtiskl dítě do rukou, než se mi námahou podlomily nohy.

Další vzpomínka se váže až k dopoledni následujícího dne. Probral jsem se osláblý a s horečkou. Bál jsem se, jestli se něco nestalo malému, nevěděl jsem, zda jsem se dokázal dostat až do prvního malého cíle – Tvého bytu. Byl jsi ke mně šetrný a nechal mě vydechnout, zatímco ses staral o děcko. Na nic ses neptal. Dlouhé dva dny jsem ti zabíral půlku postele a další dva se pomalu zotavoval z přešlé nemoci. Potřeboval jsem jen dostatek síly na další cestu.
Moc jsme spolu nemluvili, ale v duchu jsem ti od rána do večera děkoval, že ses zachoval právě takto. V noci jsem se párkrát probudil ve tvém náručí a chtělo se mi z toho brečet. Bylo to od tebe tak vřelé a opravdové...
Pátý den jsem zmizel, že? Brzy ráno jsem potichu sbalil potřebné a s těžkým srdcem tě obral o některé zásoby. I o ty, co jsi koupil speciálně pro dítě. I o Tvé oblečení, které jsi mi byl nucen půjčit. To vše najdeš v této krabici. Moc Ti děkuju, nevzal jsem nic, co by přišlo vniveč, a troufám si říct, že mi to zachránilo holý život. Ačkoliv Ty jsi mě spasil především tím, že jsi mě u sebe ukryl.
Původní plán byl o moc snazší. Měl jsem z domu vypadnout ve dvě ráno, nasednout na vlak a nechat se dovézt až k Tobě. Poté zdvořile poprosit o pomoc, přespat u Tebe a pokračovat dál. Jenže já cestoval tak trochu na černo a přibližně dvacet kilometrů od mojí zastávky jsem musel prchnout před průvodčím. Štěstí mi nepřálo a já celých dvacet táhl syna po svých. Přítel mi volal a sháněl se po mně. Napsal, že si zjistí lokaci mého telefonu a najde mě. Vyhrožoval mně i malému násilím a vydíral mě (jako už tolikrát), že se zabije, jestli od něj uteču. Mobilu jsem se proto musel zbavit nadobro – co kdyby tentokrát říkal pravdu a vystopoval mě? Co kdyby ublížil nevinnému dítěti, nebo ho dokonce zabil? To bych si nedokázal odpustit.
Strach mě poháněl vpřed a já i přes zimu a téměř neprůchozí kusy cesty dostal sebe i své dítě k Tobě domů.
Nejspíš tě zajímá, proč jsem byl tak nalehko. Ať už jsem před vlastním přítelem zdrhal z jakéhokoliv důvodu, proč jsem si s sebou nevzal víc než dítě, oblečení a pár nutných maličkostí? Chtěl jsem si zabalit víc, přítel mě však podezříval a vyházel mi skříně. Přišel domů pod vlivem a bil mě. Asi něco tušil, protože objevil skrytou tašku, z půlky plnou věcí na cestu...
Protože tě znám, vím, jak moc ti na druhých záleží, i když se nepohodnete. Neboj, dítě je v pořádku, já také. Dorazili jsme až tam, kam jsem dorazit plánoval. Žijeme teď... vlastně spíš přežíváme v jedné opuštěné chatičce, o které mi prozradila kamarádka, co bydlí poblíž. Není to přepych, ale dá se to. Musel jsem dát výpověď z práce, tak teď žádnou nemám, ale snažím se něco ukořistit – nemůžeme vyžívat z odpadků a vody z řeky napořád (to je nadsázka).

Tak. Myslím, že jsem tu část s nejpodstatnějším vysvětlením oddaloval už dost dlouho. Takže... co se stalo se mnou a přítelem, že se ze mě téměř stalo divoké zvíře bez domova? Vypsat to tu všechno, to bych se asi zbláznil nebo zhroutil, ale něco sem napsat musím, tak to asi vezmu hrubě, bez detailů. Můj (teď už ex) přítel to nemá v hlavě v pořádku. Už jsem se zmínil – k násilí nemá daleko a k psychickému vydírání a týrání také ne... píše se o tom hůř, než jsem myslel (jak jsem to mohl tak slepě celé roky přehlížet?). Držel mě doma a sám chodil chlastat. Nechtěl se starat o dítě, musel jsem všechno dělat já. Pořád mi rozkazoval, jezdil na zabijačky, kde za střílení prasat a psů (ano, psů) dostával peníze... nikdy mi ale neřekl, kde svoji zbraň schovává, bál jsem se ho. Nepouštěl mě za kamarády, projížděl mi telefon... prostě jsem se odtamtud musel dostat pryč a zachránit život nevinného dítěte. Jsem rád, že už je to všechno minulost. Ačkoliv i dnes se bojím, aby mě náhodou nenašel. Myslím, že by někdo umřel, kdyby jo. Je otázkou, jestli bych to byl já, dítě nebo on. Možná všichni. Pro jistotu je v zadní kapse Tvých džín, které jsem ukradl (omlouvám se!), vložená jeho fotka. Kdybys ho potkal, abys věděl, že se máš držet dál. To jen pro jistotu, ve skutečnosti o Tobě vůbec neví, tak by bylo přinejmenším divné, kdyby tě navštívil.

Myslím, že víc Tě toho už zajímat ani nemůže. Než se rozloučím, chtěl bych se ti však ještě omluvit, že jsem na tebe tak vyjel. Ty víš, o čem mluvím. Neměl jsem na Tebe tehdy křičet, hned vzápětí jsem toho hodně litoval. Nemůžeš přece za to, žes neviděl, že Tě mám rád, a už vůbec Tě neviním z toho, že jsi hetero. Mrzí mě, že jsme se kvůli tomu přestali bavit. Asi sis zasloužil lepšího kamaráda než mě, doufám, že tě to příliš neurazilo.

S pozdravem

Tvůj bývalý ctitel a kamarád