Oneshoty

Mezigalaktická láska (bl)

Ponz.: Několikrát přeskakujeme v čase tam a zpět, pokud by to někoho mátlo, pomozte mi příběh zlepšit tím, že mě na to upozorníte, děkuji!

„Děje se něco?" přisedl si k tmavovlasému vysoký hilaj. V náručí držel jeho fretku, celou vlhkou od zelené kůže. Člověk se ho lekl a po čtyřech zacouval metr od něj.

„Co tady děláš?!" zakřičel na něj, nehledě na slzy na svých tvářích. Jen zběžně je setřel z tváří a rychle si stoupl. Mimozemšťan se na něho usmíval.

„Vrátil jsem se," také se začal zvedat. Brunet do něj silně strčil a on zmateně zavrávoral, až mu fretka vyskočila z náručí.

„Jdi ode mě!" prsknul kluk, „nechal jsi mě tu samotného! Nesnáším tě!"

. . .

„Musím jít," ukazoval na skupinu hilajů, odcházejících k lodi, která je měla vzít na Antarktidu. V očích měl nevyslyšenou prosbu.

„Nemusíš!" rozkřikl se pozemšťan a ruce sbalil v pěsti. „Nesmíš! Slíbils, že se o mě postaráš!"

„Nemůžu zůstat," prosebně naléhal nazelenalý hilaj a podával zvířátko majiteli, „všichni hilajové odchází. Když neodejdu dobrovolně..."

„Skryju tě! Ochráním tě před lidmi! Nemůžeš odejít!" se slzami k němu vzhlédl a obočí měl uprostřed ublíženě vytáhnuté nahoru. Hilaj znal jen jedním způsobem stáhnuté obočí, znamenalo naštvání a nenávist. Před takovým jej varovali, než přistáli na Zem. Ale tohle... nevypadalo nebezpečně. Naklonil hlavu mírně na stranu. Člověk se však zamračil a výhružně přikročil, až druhého uvěznil u zdi, do níž vyšší narazil.

„Tohle mi nemůžeš udělat!" hystericky skoro až vřískal, ač se mu hlas třásl. Bojácně nabízenou fretku nepřijal, naposledy se mu podíval do očí a už byl tentam.

Mimozemšťan sebou škubl a natáhl za ním dlouhou paži, hned na to se však ohlédl na skupinu bytostí svého druhu. Už nastupovali na loď! Udělal dva nejisté kroky za svým člověkem, ale pak se s prudkým výdechem otočil a rozběhl ke břehu.

. . .

„Naučil jsi mě plavat," zkusil si ho udobřit hilaj, šťastný, že může být zase s ním, „doplaval jsem zpátky! Vyskočil jsem z lodi, byly tam vlny, ale-"

„Vrať se zpátky!" přerušil ho kamarád, „měl jsi pravdu, nemůžeš tady být! Ani nerozumíš emocím!"

. . .

Schoval se za sloup a snažil se utlumit svůj dech. Jasně viděl hilaje, slyšel teď jeho kroky jen kousek od sebe. Nikdo nevěděl, co všechno dokáží, ale bylo jasné, že jsou silnější a jeden na jednoho ve vážné přesile.

Kroky se zastavily a bylo slyšet jen občasné kapání. Hilajové prý uměli brát vodu ze vzduchu a z neznámého důvodu ji „potili" na končetinách. Mladý hoch zadržel dech a modlil se jako o život. Pokusil se pohnout podél sloupu, protože hrozilo, že bude s dalším krokem mimozemšťana za sloupem spatřen a ohrožen na životě.

Posunul ruku, poté nohu a začal šoupat celé své tělo. Oblečení se mu muselo zadrhnout a chladným prostředím se ozvalo lupnutí nitky. Zastavil, oči zavřené silně, jako by je chtěl zatlačit hluboko do hlavy, jen aby neviděl to přicházející neštěstí. Následovalo šustnutí někde za ním a kroky. K němu! Vykulil oči a nadechl se, až v něm hrklo. Než se nadál, objevil se před ním zpoza betonu zelený obličej. Prásk!

Nepřítel ležel na zádech a hleděl na mrštného člověka, jak hledá únik ve slepé uličce, kam ve strachu zaběhl, a utírá si přitom orosenou ruku do kalhot. Zvedl se zpět na nohy a s pro lidi nečitelnou známkou zvědavosti se začal blížit k tomu malému tvorovi. Byl první, na kterého narazil. Sehnul se na čtyři, jak byl zvyklý z domova, a skoro až po břiše(?) se plížil k němu.