Oneshoty

Jak jsem si pro tebe doběhl (bl)

„Čau, tak nakonec jsi přišel, jo?" pozdravil jsem se s kámošem z posilovny a plácli jsme si.

„Jasný, přece nenechám děcka ve štychu," zasmál se. Už jsem se začínal bát, že snad ten charitativní půlmaraton budu muset odběhnout sám. Vypadalo to totiž, že mě v tom nechá kvůli krátké viróze jeho ženy. Naštěstí se jí udělalo lépe a on se dostavil ve vší své kráse. Atletické šortky mu končily těsně pod zadkem a startovní číslo měl docela těsně upnuté na volnějším tričku. Byl samá ruka samá noha, ale dle mého soudu nádherný člověk. Moje středoškolské já by se s ním nikdy nemohlo bavit, protože by si na to připadalo příliš ošklivé. Dnes už ale vím, že v člověku je víc než krása. Tenhle můj kamarád je toho očividným důkazem. Je to jeden z lidí, kterých si vážím už proto, jací jsou. Ve výsledku mi nezáleží na tom, jestli má černé lesklé kudrnaté vlasy, jemné pihy na nose nebo velmi tmavé oči. Ale ano... má tohle všechno a já to zbožňuji. Dobře, stále ještě na něj koukám s velikým obdivem a samovolným úsměvem.

„Máš dobrý číslo," poznamenal jsem a ukázal na 69 na kusu látky na jeho hubené hrudi.

„Jako vždycky," uchechtl se – pokaždé dostane něco, co jednoduše vynikne, „a ty máš zase ve svým pětku." Odsouhlasil jsem mu to, mám na pětky totiž štěstí. I dnes jsem měl možnost jednu pyšně donést až do cíle, společně s trojkou, jež jí předcházela.

Prošli jsme se kolem dvakrát tam a zpět, než jsme se zastavili na startu. I přesto jsme čekali ještě dobrých patnáct minut, než se odstartovalo. Na podobných akcích se nikdy nemá smysl protahovat nebo zahřívat, protože člověk stejně ztuhne při čekání v koridorech. Ještě pár sekund před zvukem pistole jsme se stihli vsadit o jedno placené občerstvení.

„Zvu tě, ale jenom když mě předběhneš někde podél řeky," vysvětlil mi, „ale musíš se mě dotknout, abych věděl, že nelžeš." Zmiňovaná řeka se vinula blízko tratě, ale až za řídkým lesíkem, a to přibližně po deset kilometrů. Ke zbytku cesty se pak podle map vyloženě lepila. Chápal jsem, proč požadoval takové podmínky. Při dlouhých bězích máme zcela odlišné rozvržení sil. On vybíhá rychleji a na kostnatých nohách se nese jako laň velmi vytrvale. Naopak já volím rychlost běhu podle aktuální nálady a okolností, případně písniček, pokud zrovna poslouchám, takže jednou téměř stojím a po druhé skoro sprintuji. Obecně však mívám pomalejší první půlku běhu a na té druhé ze sebe kdoví odkud doluji novou energii a dobíhám ostatní včetně jeho.

„To je nějaký moc jednoduchý, ne?" vysmál jsem se mu naoko. Vždycky se trochu předháníme – tedy alespoň slovně, při běhu se často ani nepotkáme.

„Jednoduchý pro mě," zazubil se a oba jsme se zasoustředili na ostrý dívčí hlas pár řad před námi, který nás připravoval na výstřel. „Uvidíme se v cíli."

„Neboj, počkám na tebe," škádlil jsem ho a on s úsměvem zavrtěl hlavou. Pak už se ozvala rána a všichni se pomalu začali rozbíhat. Ani ne na dvaceti metrech jsem ho mezi lidmi ztratil z dohledu. Bral jsem to pohodově a zapnul si k tomu svůj oblíbený playlist. Bylo sice vedro, ale „závod" se konal na příjemné lokaci, kde hezky pofukovalo. Jakmile počet účastníků kolem prořídl, prohlížel jsem si okolí, které za to doopravdy stálo. Běželo se mi lehce a neměl jsem problémy s dechem, suchem v krku, ani sluchátky. Jediné, co mě trápilo, byla občasná píchavá bolest pod pravým žebrem, jež při mých sportovních výkonech bývá přítomná zcela běžně. Dalo se to přežít a já se chvilkami pohyboval do rytmu hudby s úsměvem na rtech.

Asi po čtyřiceti pěti minutách jsem si všiml, jak řeka ožírá břehy jen pár metrů ode mě. Byl jsem v půlce. Rozhlédl jsem kolem, jen kdybych náhodou zahlédl dlouhána s číslem 69. Nebyl tu. Ale bylo celkem vtipné, že nedaleko přede mnou se pohupovala padesát trojka. Jiného běžce jsem nezaregistroval, proto jsem svou pozornost věnoval tomuto. Maličko delší světlé vlasy, sčísnuté dozadu, mu poskakovaly s každým krokem a pod kraťasy se mu rýsovaly svaly. Oproti mému vyzáblému kamarádovi byl stejně jako já poněkud robustnější postavy, ale pouze v rámci svalstva. Neběžel o moc pomaleji než já, ale i přesto jsem se k němu postupně přibližoval. Čím víc jsem ho dobíhal, tím hlasitější dech jsem slyšel a tím unavenější mi 53 přišel. Když jsem ho obíhal ze strany, viděl jsem spoustu kapek potu na jeho obličeji a krku. I poměrně opálené končetiny se mu na světle leskly.