Oneshoty

Svět uvnitř, svět venku

Mladík se v reakci na dívčina slova rozesmál. Naklonil mírně hlavu a zakmital dlaní s rozevřenými prsty. Vrátil se k ní pohledem a vyvrátil její špatný odhad o tom, kolik už v posilovně zvedá. Číslo trochu navýšil, což slečnu překvapilo, ale byla to uvěřitelná váha. Obdivovala ho. Chvíli mezi nimi nastalo ticho. Poté začal mluvit o tom, jak se k posilování dostal. Ona ho beze slova poslouchala a vypadala zaujatě. Zajímalo ji to. On do rozhovoru začlenil i pár poznámek na své finanční útrapy. Sám si totiž na posilovnu vydělával. A taky si vydělal na své první auto. Táta mu slíbil, že přispěje, ale nedokázal si práci najít včas, takže vlastně synovi doteď dluží.

Dívka se ho zeptala, jestli má i řidičák. Hoch s úsměvem přikývl. Má ho už půl roku. Ona navázala otázkou, kolik toho už najezdil, čímž mu umožnila se pochlubit. Pak zase na chvilku nastalo ticho. Chlapcův mozek šrotoval. Potom se ozvala zase ona. Chtěl, aby se ozvala ona. Byl to ekvivalent toho, že se o něj zajímá. A tak chtěla vědět, jestli se už stihl vybourat. Ne, nestihl, ALE dvakrát se dostal do hodně těsné situace, ze které musel vybruslit. Ta první, to bylo teprve pár dní po Silvestru. Jel večer, takže se už všude rozprostírala jen tma. Přední sklo se mu pořád nějak mlžilo a on sotva viděl cestu před sebou! I všechna dopravní světla se mu zobrazovala jako nejasné šmouhy. Ale zvládal to, párkrát tou cestou projížděl s autoškolou...

Oči mu svítily, jak se opět rozpovídal. Prohrábl si vlasy a prostě věděl, že se jí to líbilo. Uměl být vážně sympatický, když na to přišlo. Ona nereagovala nahlas, ale věnovala mu plnou pozornost. On sám se občas rozhlédl, vyhnul se jejím očím, nebo sledoval procházející obyvatele města, což působilo přirozeněji, než kdyby na ni bez přestání zíral. Slunce svítilo, bylo nádherně, ale ne vedro.

Jak se rozmluvil, zvýšil trochu hlas šepotu a ruce se mu rozlétly kolem ve všelijakých gestech. Chvílemi se spolu i smáli.

Znenadání někdo zaklepal na dveře a mladík okamžitě zmlknul. Snad ho neslyšeli. Do tváří se mu hrnula krev. Už zase to dělal. Vůbec nebyl venku, s ní. Pálivé slunce nahradilo žluté osvětlení jeho nuzného pokoje a tam, kde stála ona, bylo nyní prázdno. On se opíral se o parapet. Zprava měl jen záclony, zleva zbytek pokoje.

„No?" pozval bratra dále. Poznal jeho styl klepání. Do vteřiny se mu v ruce zapínal mobil a na něm Instagram, protože nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. Sourozenec vešel a začal něco povídat. Poslouchal ho, ale v mysli se modlil, aby nezrudl příliš. Srdce mu bušilo. Připadal si přistižený, hloupý, mentálně nemocný. Už zase to dělal. Bylo devět, takže si tu právě povídal s neexistujícím ideálem spolužačky už druhou hodinu. A přitom s ní ve skutečnosti prohodil vždy jen pár povrchních slov. Z žádné z jejich skromných konverzací nemohla vidět, jak moc šikovný je, samostatný, milý. Jak moc o ni stojí. A co hůř, ona nikdy neprojevila takový zájem, jaký jí on přisuzoval ve svých mentálních vycházkách.

Když bratr zase odešel, mladík se posadil ke stolu, záda se mu shrbila. Podepřel si tvář, ale nakonec mu obličej unaveně sjel a ruka skončila na čele. Přidal i druhou. Proč tohle musí pořád dělat? Co mu to kdy dalo? Ztrácí se ve světě, který s sebou v tu chvíli nepřináší jediný problém. Hezké. Pak se ale probouzí do reality, kde se mezitím celou dobu vyskytuje jeho tělo. Procitá ze svých naivních představ a sleduje, jak se ta krátká dovolená bortí. Vlastně ani ne dovolená. Není to relax, dává to jeho mozku zabrat. Proč si nacvičuje takové hovadiny jako nějaký divadelník? Jako šašek! Proč pořád tolik touží po uznání? Vždyť ví, že takhle věci nefungují.

Lehá si na chladný stůl a dívá se do strany na své prsty. Musí se přemáhat, aby se do toho světa znovu automaticky nevrátil – jeho mozek ještě nevypnul. Může tam být, kdykoliv si usmyslí. A chce tam být tím víc, čím hloupěji si připadá tady nebo před ostatními. Ale ví, že mu to ubližuje. Nechce takový být. Nechce se neustále jen připravovat na konverzace a situace, které se zaručeně nikdy neuskuteční.

Strašně se bojí, co si o něm kdo myslí. Nejen bojí, on věří, že si o něm nejspíš všichni myslí jen to špatné. Že není společenský, že není chytrý. Z toho to celé pramení. Nikdo nevidí jeho kvality! Baží po tom, aby je mohl někomu ukázat. A zvlášť se to týká lidí, jejichž názor je pro něho důležitý. A taky lidí, kteří na něj s nejvyšší pravděpodobností hledí s negativním dojmem. Je to ubožák, vážně. Ubožák.

.. . . .. .  .

Autorka: Kdyby se vám objevilo něco tíživého na srdíčku, kdykoliv, tady vás nikdo soudit nebude, když se budete chtít svěřit.