Oneshoty

Chladný pohled vraha 2 (bl)

Pozn.: kdo nečetl první díl, asi bude zmatený.

Nejde mi to věnovat přes tu funkci, tak to věnuju ručně The_black_Lady. Snad se ti bude líbit! Mám v hlavě ještě jeden námět, takže se k tomuhle příběhu mooožná ještě v budoucnu vrátím.
 
.

Zaplnil jsem malou kapsičku batohu peněženkou s vybranými eury a chystal se jít koupit nějaký suvenýr pro tátu. Přešel jsem dvě ulice. Ve třetí se proti mně kdosi bez varování rozeběhl. Ten obličej jsem... Diego?!

„Vojto, co tady děláš?" překvapil mě hrubým až skoro vyčítavým tónem bratr mého ex přítele. Oči by mi málem vypadly z důlků, kdybych nezamrkal.

„Jsem tady s kamarádem na pár dní, co tady děláš ty?" vyjeveně jsem si ho prohlédl. Mohlo mu být kolem dvaceti pěti.

„Já tady bydlím," odpověděl neutrálně, čímž mi připomněl mé první setkání se Zackem. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že nemá zrovna sluníčkovou náladu.

„Ty máš na nás fakt štígro, pojď, můžeš bejt aspoň užitečnej," začal mě silně tahat ulicemi.

„Tameka s Hacem se asi zbláznili," automaticky se dal do vysvětlování, „nějakej idiot si na Tami vyskakoval a ani jeden z těch děcek si to nenechal líbit." Vzpomněl jsem si, jak dobrý měla Tameka s Diegem vztah. On byl jediný, kdo jí oslovoval Tami. Ovšem ten výraz děcka už trochu nevychytal. Kupodivu těm dětem je už nejspíš dvacet dva a osmnáct nebo devatenáct. Je to tři roky zpátky, co jsem je neviděl, a ani tehdy nebyli dětmi.

„Rhimes unikl jeden záznam tý záplavy šíleností, co natropili, takže se to dostalo do novin. Rodina je teď v krizi. Každej dělá, co umí, dokonce i Eda pomáhá," pokračoval a mně připadalo, že možná chůzi ještě zrychluje, „ale svědků je prostě příliš." Tu zastavil na červenou před přechodem a zpomalil, zklidnil. Ohlédl se na mě s matným odleskem lítosti v očích. „Je asi osud, že jsem tě potkal. Fakt nám moc pomůžeš."

Přeblikla zelená a on se zase rozehnal vpřed. Zahnuli jsme, popoběhli a vešli starými dveřmi na jakousi zahradu. Tam mě Diego plynule postrčil před sebe a já zacupital, než se mi podařilo zastavit. Zamrzl jsem při pohledu na toho usměvavého tmavého chlapce, jehož jsem znával, jak nyní seděl polonahý a děsně zpocený na židli. Byl jsem jako u vytržení. Mamka mu přikládala obklad na čelo pod odrostlými vlasy a oči se mu klížily, ale stále se nevzdávaly toho děsivého pohledu. Toho chladného pohledu vraha, s nímž jsem se setkal úplně poprvé. Ale už to bylo víc než tři roky a tenhle pohled vypadal daleko hůř, násobený kruhy pod očima a změnou ve vzhledu tehdy osmnáctiletého kluka. Tento den mu muselo být už dvacet jedna, nebyl tak vytáhlý, tělo měl lépe tvarované, ale seděl shrbeně, zničený. Ruku mu na čele omámeného pána držela Linn, nejstarší sestra, a on se nejspíš stěží dostával do vzpomínek osoby.

Při tom pohledu mě bodlo u srdce. On se na mě v tu chvíli otočil, přesně jako kdyby mě vycítil. Zamrkal, ale nepůsobil o moc živěji. Věděl jsem, že mě poznal, spatřil jsem tu tichou prosbu o vysvobození.

Někdo mě šťouchnul do zad a já poposkočil blíž. Zack se mi díval hluboko do očí, avšak neanalyzoval. Byl vyčerpaný.

„Eduard, give these two about three hours into ten minutes," rozkázal Diego a stejně jako já ignoroval otázky a poznámky svých sourozenců, mířené k mému náhlému vpádu. Eduard, kostnatý Asiat o mnoho vyšší než posledně, se na mě nechápavě zadíval a ptal se s perfektní anglickou výslovností, proč tolik. Myslel jsem, že se ptá na ty tři hodiny, ale podle odpovědi jsem se spletl.