Oneshoty

Černá a život

Otevřu oči, ale všude kolem stále vládne tma. Slyším hrůzné zvuky vycházející odkudsi za mnou. Přikrčený na kolenou se točím čelem k nim, přesto nespatřím ani špetku světla. Hrudník se mi neklidně zdvihá a černotou zaslepené, vytřeštěné oči těkají po zorném poli. Zkusím couvnout, ale hned za mnou je zeď. Zajíknu se, když se jí nečekaně dotknu, ale ihned zmlknu, když se můj hlas ztratí někde mezi pravidelným vrzáním něčeho těžkého, skřípáním pár metrů ode mě a zvuků lana. Sjedu níž a dosedám na zadek. Zeď se mi lepí na záda čím dál víc a já pořád nemohu využít svůj zrak. Ačkoliv jsem potichu, všechno, co činím, se rozléhá nekonečně daleko. Stěna mě nemilosrdně posouvá vstříc zpěvu smrti. Tlačí mě vpřed a mé tělo je nuceno k pohybu. Posouvám se vlevo, ale sotva se jednou natáhnu, cítím studený kov. Ani vpravo se utéct nedá, proto šmátrám po zemi před sebou a posouvám se kupředu. Blížím se k čemusi, co bez přestání chřestí. Opatrně zvednu ruku z podlahy a řetěz mě do ní bez slitování silně udeří. S tichým vyjeknutím stáhnu celou paži k sobě a promnu si bolestivou dlaň. Zaposlouchám se do řinčení a podaří se mi zachytit řetěz v letu. Třesoucí rukou ho přidržím a postupuji dál. Dýchám nahlas a nepravidelně. Prsty jezdícími po špinavé zemi narazím na malé ostny a opatrně si je prohmatám. Hned nad nimi se cosi točí ve vzduchu. Na zkoušku držím levačku v úrovni svých ramenou. Předmět až dolů nedosáhne. Prsty se posouvám po jednotlivých ostnech dál a dál a modlím se, abych o ně nepřišel. Na konci mých sil, jen co mi ona paže stačí, cítím opět podlahu. Váhavě se obrátím zpět, jenže nic nevidím a panikařím. Bosou nohou si obezřetně našlápnu až za ostny a lehce se na ni převážím. Námahou se mi třese tělo. Přidávám druhou nohu a co nejníže nad hroty se dostávám na druhou stranu. Nad hlavou mi přitom sviští točící se věc. Jsem na druhé straně. Jen co sebou hýbnu o milimetr vpřed, před nosem mi přeletí něco ohromného. Strachem mi po zádech přeběhne mráz. Slyším, jak to vrže kdesi nahoře, ale netuším, jak velký rozmach to má. Čekám, až to znovu pohne vzduchem kolem. Rychle se přesunu co nejdál to jde. Zdi jsou najednou užší a já málem přepadnu přes okraj podlahy. Natáhnu se do nicoty, ale ničeho se nedotknu. Zkouším to ještě, než se zpoceným prostředníčkem otřu o navazující úsek země. Není daleko, jeho tvar je však nepravidelný a v absolutní tmě se bojím jen pomyslet na to, co mě čeká, pokud se na něj netrefím. Něco pode mnou zakřupe a já bez myšlení hupsnu na druhý okraj. Jedna noha mi sjede níže a palcem se tak dotknu něčeho slizkého. Rychle naskládám celé své tělo na pevný kus dřevěné podlahy a bouchnu se přitom do hlavy. Prostředí nabývá stropu a já ho zkouším ohmatat. Je polepený něčím, co mě ukrutně svědí na kůži. I přes zvuky za mnou a přede mnou slyším občasné kapání a usmyslím si, že musím pryč. Zpět cesta nevede, a proto co nejrychleji putuji hlouběji a hlouběji. Úzký prostor se zmenšuje a tísní mě ze všech stran. Studený pot mi stéká po celém těle. Nevejdu se pod strop na čtyřech a plazím se tedy po břiše. Každá nepravidelnost v této díře se mi zahryzává do kůže a kapající sliz mi dopadá na holá záda. Vzduch těžkne a okolí se s každým pokrokem scvrkává, až se mi zadírá do boků a ramen. Lokty mám rozedřené a bolavé, ale nesmím tu uvíznout. Svědění se mění v pálení a já se dostávám na konec šachty. Ani nevím, které smysly mě informují o tyči, houpající se těsně za nejzazším centimetrem téhle hrůzy. Nemám čas nic propočítávat, sliz se mi dostává do ran a štípe jako ďábel. Jakmile ucítím tyč v rukou, pevně se zachytím a ona mne vytáhne ven. Ulepený od potu sklouzávám níž, kde je její konec. Nechtěně se otírám o vnějšek šachty a leptám si tak nohu. Vyděšený k smrti šplhám výš a připadá mi to jako velký posun, přestože mi po několika přítazích špičky nohou stále přesahují pod konec tyče. Funím, potím se, namáhám svaly, ale ať dělám, co dělám, nedaří se mi bojovat proti gravitaci, smíchané s odstředivou silou houpavého pohybu. V příšerném strachu při šplhání vykopávám nohy a natahuji ruce v naději, že se někde zachytím, ale všude je jen tma a prázdnota. Ač ztrhaný, dávám všechnu energii právě do šplhání. Jako šelma, bojující o život zatínám zuby a rvu se o vítězství nad smrtí tak usilovně, až doopravdy pocítím tělesným horkem nedotknutou část tyče. Neklouže už tolik, je drsná. Jak to jen jde, držím se v jedné výšce a znovu rukama chytám vzduch. Nedopatřením se udeřím do malíčku kusem dřeva a ve stejné vteřině se ho i chytím. Zapomenu však na pohyb tyče a sklouzávám z ní, načež visím na jedné ruce, zcela volně. Pokusím se zachytit trám i druhou rukou, ale jsem vysílený a už jenom zmořeně hekám. Z očí se mi samovolně derou slzy a já o vlásek unikám zešílení, když se se mnou dřevo zlomí. Dopadám na kostrč a čelím nové bolesti. Skrčím se a zavnímám okolí, jak jen to jde – v očích pouze kalnou tmu. Bojím se, že ze kteréhokoli směru přijde nečekaná rána a usmrtí mě i se snahou se dostat pryč z tohoto místa. Do nosu se mi dostává zatuchlý pach. Žádná rána však nepřichází a já si utírám slané slzy z hořících tváří. Mrkám. Mrkám, abych zjistil, zda jsou drobná světélka přede mnou opravdu pouze mžitky. Po kolenou se k nim přiblížím a na dlaních ucítím dřevěnou zeď. Ba ne, bouchám do ní a cítím, jak se to celé chvěje. I já se chvěji. Smrad mi řádí v nose a já potřebuji pryč. Jezdím rukama nahoru a dolu po dřevě a zabodávám si do mokré kůže třísky. Nahmatám kov a tahám za něj. V bláznivé snaze se zachránit za něj trhám, svírám ho a drkám do něj. Klika se uvolní a já padám, zaslepen ostrým světlem.