Oneshoty

Chladný pohled vraha (bl)

Pozn. autorky: inspirováno mou cestou domů kolem jedné/druhé hodiny ranní...

.

Prohlížel jsem si velmi tmavého Inda skrz několik skel. Seděl v autobusu daleko ode mě, ale vlastně přímo naproti. Byl asi o něco starší, nebyl ošklivý, přesto ho sledovat nebylo zrovna vábné. Vypadal zvláštně, hodně jsem se ho bál, ale nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Jeho pohled mi naháněl hrůzu, ačkoliv nekoukal na mě. Díval se vpravo, vlevo, ale vždy s mírně skloněnou hlavou. Tvořilo to chladný dojem, násobený sporým osvětlením nočního města, které míjelo kolem. Nejsem zvyklý jezdit v noci, dvakrát jsem se dnes ztratil a na každého druhého člověka jsem si dával pozor, jako by mě chtěl oddělat. Byl jsem vystrašený jako malá školačka.

Odvrátil jsem zrak z autobusu ven, ale dlouho jsem nevydržel. Znovu jsem se vrátil k němu. Připadal jsem si v nebezpečí. Co když si povšimne, že na něj zírám? Co když ho to naštve? Co když je to vrah, který si nenechá líbit ani jeden unavený pohled kluka, co se vrací domů po půlnoci? Co když...

Upřel na mě nelítostné oči černé jako uhel, s bělmem zvýrazněným okolní tmavou pokožkou. Mrkl jsem a rychle se podíval na čas na mobilu. Nestihl jsem zarazit své nutkání a téměř okamžitě jsem vzhlédl zpět. Stále měl na tváři stejný výraz a opět mě zastrašil naprosto děsivými okny do duše. Byla to ta nejzabedněnější a nejméně průhledná okna, co jsem kdy spatřil. Okna do duše vraha.

Tentokrát jsem si dal pozor, abych očima zůstal mimo prostor autobusu. Míjeli jsme budovu, kterou jsem již znal. Na další zastávce vystupuji a kráčím šťastně domů, konečně. Sledoval jsem kanceláře, chodníky a paneláky, vše jsem poznával. Už to mi dodalo naději, že po hodině a půl cesty konečně dorazím, kde jsem měl být už dávno. Lehnu si do postele a budu spát, další ráno nemusím vstávat brzo, takže si odpočinu pořádně... ze zamyšlení mě vytrhlo pozvednuté obočí tmavého vraha naproti. V panice jsem sklopil oči a obrátil hlavu zpátky ke sklu. Srdce mi bilo podobně rychle, jako když jsem dobíhal druhý ze tří autobusů, které mě vezly domů tuto noc. Vlastně ráno.

Autobus ohlásil mou zastávku a zabrzdil. Začal jsem se zvedat s dobrým pocitem, ale zpozoroval jsem, že hned po mně se rozhýbal i vrah. Koutkem oka jsem ho nervózně sledoval, připadalo mi, že i on má oči na stopkách. Naštěstí jsme vystupovali jinými dveřmi. Snažil jsem se předstírat jistotu a sebevědomí, ale jestli mi to šlo, byla věc druhá. Jak jsem vylezl, jako naschvál jsem zjistil, že ačkoliv znám jméno zastávky, po paměti si nevzpomenu, kudy přesně domů. Rozhlédl jsem se, ale kvůli stresu se mi špatně myslelo. Nikdo tam nebyl. Nikdo, jen já a on. A on nikam nešel. Stál tam, ani nevím, co dělal. Neodvážil jsem se na něj otočit úplně. Hledal jsem záchytné body v okolí, díky nimž bych se dostal na cestu, kterou znám lépe. Až když jsem se obrátil jeho směrem, za ním jsem si všiml paneláku, který jsem rozpoznal. Zorientoval jsem se, ale ve chvíli, kdy mi padl zrak na něho, on už se na mě díval. Automaticky pohodil hlavou, aby mu patková ofina nepřekážela. I samotný jeho pohyb mi připadal podivný, jako by i to dokazovalo, že má nekalé plány. Rozešel jsem se k bloku za ním, ale dal jsem si pozor, abych se od něj držel minimálně na vzdálenost jednoho a půl metru. Když jsem procházel kolem, najednou si odkašlal.

„Můžu se zeptat," vytasil řečnickou otázku a já se zarazil v chůzi, ač se mi chtělo naopak utéct. Stáli jsme od sebe třeba dva metry, on však vzdálenost hned zkrátil krokem blíž. Neodpověděl jsem, stačilo, že jsem mu věnoval pozornost. Byl opravdu jako stín, neměl klasickou barvu indického člověka, ale ani typický obličej. Byl překvapivě hezký, ovšem to nic neměnilo na tom, že jsem se modlil, aby zpoza zad nevytáhl pistoli, nedej bože nůž. Jeho pohled stále nevypadal normálně, naháněl hrůzu, byl jen těžko čitelný. A navíc byl vyšší.