Oneshoty

Nadaná trojčata (bl)

Jsme tři. Trojčata. Ale každý žijeme v jiném světě. Nejstarší z nás je matematik a fyzik. Rozumí věcem, babrá se v nich a analyzuje je. Pak si s nimi hraje a nakonec si tvoří závěry. Těžko říct, co přesně mu běhá mozkem. O pár sekund mladší bratr se zasekl v minulosti. Zasekává se v ní pořád. Všichni ho tam vždy vraceli a vždy vracet budou. Cokoliv vidí, slyší, vnímá, všechno si pamatuje. A vše, co se dozví, jakbysmet. A lidi asi nikdy neomrzí se ho ptát, co dělal v den, kdy se narodili. Nic nedělal, je to lenoch. Nemá ani práci. Hádejte, kdo živí rodinu! V rámci sekund nejmladší synáček, o kterého se nikdo nestaral, protože byl na rozdíl od bratrů lehce opožděný! Prý jsem neuměl do tří napočítat, ani když mi bylo dvanáct. Takové kecy!

Nenechte se ale zmást, také mám to své. Mnohem, mnohem širší zaměření! Umění! Něco, co má smysl! Od kreslení a psaní až po překládání emocí do hudby. Ale nejčastěji maluji. Na plátna, jako správný umělec. Nemůžu říct, že by mě to nenaplňovalo, ale občas bych rád čas věnoval právě třeba hudbě. Něco takového bohužel rozhodně neprodám tak jednoduše jako obraz. Přesto to pro mne hodně znamená a nechci se toho vzdávat...

Jsme tři sourozenci, ale nějaký ten rok zpátky nám přibyl ještě jeden miniaturní příbuzný. A já už vím, že nebudu znalostmi nejzaostalejší. Chudáček si vyhmátl talent na sporty. Celý život se za něčím požene jako ďas, přivlastní si všechny světové trofeje a porazí naprostou většinu mistrů. Ovšem pak se vrátí domů a nebude ani tak chytrý, ani tak nadaný, dokonce ani kreativní jako my ostatní. Nevyřeší nic, nepochopí nic a nenajde v sobě mír. Nutno podotknout, že mír je cennější než jakékoliv chápání! Člověk musí umět předat, co cítí. Žádné počítání to neulehčí! A jsem samozřejmě rád, že si nemusím pamatovat časy, kdy jsem se cítil špatně! Kdo by o něco takového vůbec stál?

A stejně je i ten sport docela k ničemu. Vůbec to nemá pořádný cíl! Za každým jedním akorát čeká stovka dalších. A za každým příkladem stejně tak. I vzpomínky se vážou jedna s druhou. Umění ne! Umění je jako voda. Přelévá se, mění tvar, přizpůsobuje se, dělí a zase spojuje. Dle libosti. To je pravá svoboda! Svoboda a mír. Mír a schopnost předat pocity, nebo tvořit nové. Barvy a noty to dokáží znázornit úplně dokonale! Kam se hrabou naškrábaná čísla a nečitelné symboly? Natož vzpomínky navždy uvězněné v něčí kebuli! A ani ten sport se ne-

„Co maluješ tentokrát?" probral mě klidný hlas. Našel jsem se sedící na lavičce v parku, se skicou v ruce. Vyšší elegán si ke mně přisedl a nahlédl mi do papírů.

„Mám tužku, tak kreslím," opravil jsem ho, „co je na tom k nepochopení?" Nezakrýval jsem svůj počin, neměl jsem se za co stydět. Zrovna on ode mě viděl první poslední. Díla tak abstraktní, že fakta-milující mozky mých bratrů rozesmála. Díla pro běžného (rozumějte slepého) člověka příliš nudná. Ukázal jsem mu dokonce i pár s nahými těly. Ačkoliv ta se prodávají stejně dobře jako všechna ostatní, nemusí je vidět i mí kamarádi. A další věc; mám kamarády! Ne jen ohromené učitele a trenéry! Umím se bavit s lidmi!

„Kdy už nakreslíš mě?" nechal původní otázku shnít v zapomnění. Vždycky se vracel k téhle. Kdy už mě nakreslíš? Kdy mě v něčem zvěčníš? Já chci mít taky vlastní kus papíru! Aspoň karikaturu mi udělej! Nebo o mně napiš písničku!

„Řekl jsem, že tě kreslit nechci. Ani malovat ne. Nic nebude," zopakoval jsem. Tentokrát jsem náčrt skryl a o něco se nad ním shrbil. Zkoušel jsem to. Mnohokrát. Nakreslit ho, namalovat, ztvárnit abstraktně, napsat o něm básničku, složit pro něj skladbu, popsat ho slovy. Ani jeden z těch pokusů jsem nedokončil. Prostě to nějak nešlo. Nedalo se to převést na materiál žádným z mně známých způsobů. To, co jsem si o něm myslel, jak jsem se s ním cítil, bylo s materiálem neslučitelné.