Oneshoty

Umění hlasu

Začali jsme spolu. První slova textu se zpívala sama, nebyla kdoví jak energická. Jen úvod. Přesto fanoušci jásali, když poznali písničku, stejně jako já vnitřně. Přecházeli jsme po pódiu relativně klidným tempem. Rozhlížel jsem se po davu a laskal si tím tolikrát pochroumané ego. Rytmus se zrychlil a my společná slova zpívali perfektně sladění. Už jsme tolik nechodili, spíš jsme lehce nadskakovali. Usmívali jsme se na sebe a přirozeně se přiblížili až na vzdálenost jednoho kroku. Oba jsme tyhle části milovali ze všeho nejvíc. Pohybovali jsme se do hudby, oba skoro stejně, oba lehce pokrčení. Na konci jsme se v tu samou vteřinu narovnali a rozešli se dál. Věnovali jsme se každý zvlášť divákům.

Já se pak zastavil, a protože měl můj kamarád sólo, vyndal jsem si sluchátko z ucha, abych si mohl vychutnat jeho nádherný hluboký hlas. Byl tak mužný, atmosféra písničky se jako na povel prohloubila. On se až po krk ponořil do melodie, což mu slušelo ze všeho nejvíc. O jeho poslední větu jsem se už neochotně ošidil, abych se stihl přidat ve správný čas. Ohlédl se po mně a vytvořili jsme krátký oční kontakt, než jsem ho zase přerušil...

...Vykročil blíž ke kraji pódia a vyzýval diváky paží, zatímco já ho za zpěvu dál pozoroval. Zjemňoval moje tóny. Vrátil se kousek zpátky ke mně, abychom spolu sladili naše podupávání do rytmu. Křenil se na mě a já na něj, protože v textu byl ukrytý vtip. Cítil jsem ve svém hlase malé uchechtnutí. Přehodil jsem si mikrofon mezi rukama a poplácal ho po rameni, protože se blížilo jeho sólo. Příliš krátké, příliš nebeské. Neskutečně vysoko zazpívané. Nutilo ho snaživě zavřít oční víčka a upravit svůj postoj, aby si těžký úkol usnadnil alespoň trochu. Obdivoval jsem ho pokaždé, když se takhle předvedl. Já bych se se svým hlasem nikdy tak vysoko nedostal. A jemu to seklo, navíc v tom elegantním oblečení.

Než jsem se nadál, vyjelo ze mě k jeho poslednímu vysokému tónu vzrušené zavytí. Jakmile dokončil pěvecký výkon, setkali jsme se pohledem. Jeho byl definicí překvapení, můj se blížil spíše studu nebo omluvnému úsměvu...

„Co to bylo?" uchechtl se zpětně mému výlevu na pódiu, zatímco ze sebe svlékal zpocené oblečení. Umyl jsem si obličej a přes zrcadlo se na něho podíval.

„Nevím, náhodnej nápad," usmál jsem se, „sorry, že jsem ti zkazil sólo."

„Ne, mně se to líbilo," sklopil pohled s mírným úsměvem, „nechceme to vložit do playbacku?"

„To už stejně nebude ono," mávl jsem rukou, „bylo to v zápalu."

„Jo, znělo to divoce," zasmál se a upil vody z plastové lahve, aby ulevil svému krku, „proto se mi to líbilo."