Oneshoty

Můj neko (gay, parodie!)

Autorka: občas si prohlížím profily lidí, kterým se líbí moje příběhy... a občas mé příběhy stojí v knihovnách hned vedle skvostů tohoto typu (což nikomu nezazlívám).
Sesmolila jsem to, jednou přečetla a už to sem házím, neberte to vážně. Díky!

.

Procházím tmavou úzkou uličkou, ani nevím proč. Autorka mě tudy poslala v jednu ráno. Než si mě vzala do parády, chodíval jsem spát kolem jedenácté večer. Teď jdu prý domů z tréninku nebo co.

Protože ji to přitahuje (je jí asi tak třináct a půl), jsem devatenáctiletý neko. Víte, ten chudáček človíček s ocasem za prdelí a ušisky na kebuli. Chtěla, abych si nasadil kapuci, abych měl správný „vibe", ale přes ty hrozné uši to nejde. Nehledě na to, že už tak mě ve vlasech pořád něco svědí. A ten ocas? Příšerné! Musel jsem si vzít dlouhé tričko, protože kalhoty přes něj nenatáhnu. Mám je do půlky zadku jako nějaký pošuk. Nevím, co se komu na tom líbí.

Autorka má pravdu, když píše, že se třesu. Klepu se, protože cítím její škodolibý úsměv. Už se těší, až mě tu ukradne nějaký nadržený chlápek a udělá se mnou krátký proces. Vlastně ne... uff, leze mi mráz po zádech, když si představím, jak nekonečný a zvrácený proces mě čeká.

Na druhém konci téhle hnusné uličky se objeví silueta. Ale ne! Chtěl bych se otočit na patě a zdrhnout zpátky, dostat se domů bezpečnější oklikou, ovšem autorka má lepší nápad. Geniální! Rozviklané nohy mě neochotně nesou vstříc muži, který bude jeden z těch svalnatých sexy gangsterů, natěšených jen na nebohý zadek, který by mohli znásilnit. Člověk by řekl, že jim ten chlupatý ocas bude překážet. Naopak. Oh, ten „ocásek"! Oh, ta „ouška"! Svět neviděl nic, co by rychleji dokázalo probrat všechny rozkroky, postavit stožáry a napřímit vojáky. Pózor! Pohov...

„Ztratil ses, maličký?" zahřmí nade mnou hlas, když zastavuji maximálně metr (jen metr!!!) od toho pána. Něco kníkám, protože mě asi mluvit nenaučili a protože jsem přece zvíře. Sice na tom ani trochu nesejde, ale autorka si umanula, že jsem čokl. Tak tedy kníkám.

Než se naději, zápěstí mi tiskne silná ruka a ten chlápek se divoce nadechne blízko mého krku. Fuj. Byl by to kompliment, že voním, kdybych nemusel pořád přemýšlet jen nad tím, jak druhá nejhlavnější postava tohoto výplodu páchne. O tom se autorka nezmiňuje. A ještě jedna věc: podle autorky vlastně nemám rodiče, ani domov, takže těžko říct, kam se právě vracím a z jakého tréninku. Pokud nemám peníze na bydlení, asi mi můžou být tréninky jedno, ne?

Dech se mi zadrhne kdesi v krku, když mi muž bez varování strčí celou ruku pod tričko. Autorka ho vyzve, aby se dotkl mých bradavek, mezi kterými se mi zničehonic objevila malá bambulka srsti (skvělý nápad, jen tak dál!). On to vezme moc doslovně a pravým prsem mi projede ostrá bolest, kterou projevím zavytím. Proč alespoň neštěknu? Nezavrčím? Dokonce ani když prsty vpadnou do té „roztomilé ťuťu bambulky" a málem mě o ni svou hrubostí připraví. Mám v očích slzy, nelžu.

V další chvíli už mám tu všetečnou hnátu v kalhotách a světe div se, ono mě to vzrušuje. Kdoví čeho všeho se ten blázen dotkl. Následujícího vás ušetřím, prostě mě ten cápek za úchylných řečí otočil, zapřel o zeď a ohnul se vším všudy. A já jsem vzdychal, protože jsem zvíře a on mi ho vyhonil. Aúú! Uši mám tou rozkoší stočené vzad, což sice obyčejně znamená nepříjemné pocity, ale teď je to zkrátka všechno strašně „hot".

Autorka už si libuje, jak hezky mi to zařídila. Protože jí se prostě ten její chlápek, kterému je podle všeho dvacet pět, vypadá na dvacetiletého modela, ale chová se jako patnáctiletý spratek, neskutečně zalíbil. Je jím posedlá a nutí ho mě třikrát denně (s každým jídlem, které mi do klece v jeho obrovité vile přinese) ošukat na tři způsoby. A zatímco mi ze zadku už neustále teče jen krev a všechno mě to strašně moc bolí, autorka se soustředí hlavně na to, jak slastně vzdychám, když do mě on vráží tu svou kládu. Obdařila ho dvaceti pěti centimetry! Zaprvé by si už mohla vymyslet i jiné číslovky a zadruhé normální péro neviděla ani z rychlíku. Kdykoliv ho mám v puse, je to jako žužlat přerostlou mrkev. A nebo rovnou tu kládu. Myslím, že mám čelist permanentně vykloubenou.

Autorčin extremismus se ještě stupňuje, když mě „můj pán" škrtí obojkem a svazuje mě ke všemu, u čeho se zrovna nacházím. Ohnutý o záchodovou mísu vzdychám do jejích útrob to klišé jméno a prosím, aby přitlačil a zrychlil. Jako by to s nulovou předehrou ještě bylo vůbec možné.

Po třech měsících zneužívání jednoho dne ráno zvracím. A ne, není to z toho, v jakých podmínkách tu živořím. Prý jsem otěhotněl. Jo, jako prostě... zadkem. Nebo krkem, nebo kdoví kam všude mi už toho ptáka loskutáka narval. Neváhal by ho zarazit do mých „oušek", kdyby k tomu autorku něco inspirovalo. Takže super. Teď mám každým dnem větší panděro („bříško") a možná poprvé jsem rád, že někdo ještě očividně neslyšel o devíti měsících, protože budu rodit už za tři. A trojka je moje oblíbené číslo. Spolu s číslem dvacet pět, že? A i když mám nejspíš ve střevech rovnou trojčata, napočítal jsem, že mě poslední týden ten hromotluk, děsně sexy hromotluk, ojel pětadvacetkrát. Kreativní, že? 

A autorka stále ještě nedospěla natolik, aby si byla schopná uvědomit, co jí leze z klávesnice. Pády, předpony, vyjmenovaná slova, shody přísudku s podmětem,... nic neumí. Ale nazvat tu vychlípeninu mezi nohama mého „osvoboditele" (prý mě doma mlátili) desetkrát jinak v jedné větě, to dokáže s přehledem. Potlesk. Ještě se pořádně nezačala vyvíjet a už degeneruje...

Pomozte mi prosím! Něco mi říká, že si na mně pohoní ego, až tragicky zahynu při porodu z prdele (ne ze srandy, doslova!). Adoptujte si mě prosím někdo do normálnějšího příběhu!!!

.

Autorka: adoptujte hooo!
A jestli se toho chudíska někdo ujme, pozvěte mě na návštěvu prosím. Díkec!