Oneshoty

Školní štětka 2 (bl)

Do kůlny lajdácky vkročil Patrik. Namátkou se podíval kolem a vyděšením se přitiskl na zeď hned u dveří, když spatřil na gauči tělo. Kriste, vydechl si pro sebe polohlasem, než odhodil tričko na stůl, protože mu bylo vedro. Dneska neměl mít schůzku, tak kdo se mu to tady zabydlel? Přikročil blíž a prohlédl si klučinu. Neznal ho. Ale připadal mu roztomilý. Ležel jako nějaká princezna, na boku obličejem k opěradlu, ruce a nohy nalepené na sobě, až to skoro vypadalo, že má od každé končetiny jen jeden kus. Přinesl si polštářek. Patrik chvilku zkoumal jeho obličej, než se pro sebe usmál a narovnal se. Přistoupil k botám úhledně srovnaným u nohou před pohovkou a otočil se, aby srovnal jejich rozměry se svými. Tiše se uchechtl velkému rozdílu ve velikosti a znovu se ohlédl po té hezké tváři. Vrátil se ke svým věcem a vytáhl domácí úkoly. Rozložil množství papírů po zemi a opřel se zády o gauč. Pracoval asi půl hodiny, protože jeho chaotické zápisky mu každý úkon ztěžovaly. Poté jen poskládal materiály na stranu a místo nich se zaměřil na jediný papír. Postupně vyhledával informace pro vyplnění odpovědí. Se školní wifinou, která sem dosahovala už jen polovičně, měl svatou trpělivost.

V jednu chvíli zaslechl jakýsi povzdech, načež hned otočil hlavu na spícího návštěvníka. Ten se rozhýbal, spodní nohu protáhl a za tělem se mu zjevila ruka. Přetočil se z boku na břicho a s povytáhnutím pokrčené nohy ještě výš vydechl i s hlasem. Patrik zadržel smích, když se mu v mysli zcela automaticky objevila vzpomínka na minulý týden. Jeden starší kluk si zlepšil přístup k němu zvednutím jedné jeho nohy, když ho lepil na stěnu. Páťa si pro sebe zavrtěl hlavou a pokračoval v úkolu.

Nechtělo se mu domů. Čím méně tam chodil, tím více mu rodiče připomínali, ať si dá pozor, aby nepřišli o druhého syna, ať jim píše, aby věděli, že si někde neubližuje, ať... Odolával jim, ale o to víc na něj útočili. Pořád to mezi nimi skřípalo.

„Ahh, moje ruka," ozval se za nějakou dobu chlapec z gauče, načež začal třást končetinou, v níž cítil mravence.

„Ahoj," obrátil k němu hlavu Patrik a opřel si ruku o okraj pohovky. Dávno už jen hrál hry na mobilu. Kluk se zděsil a otlačené tváře mu ještě zrůžověly. „Co tu děláš?"

„Spím, co ty? Tady děláš?" zaraženě si Patrika prohlížel. Ten se už zase raději věnoval hře, protože se nedala stopnout.

„Tady většinou bejvám já," zabroukal, „nevíš, kdo jsem?"

„Aha, promiň, nechtěl jsem ti sem lézt," poupravil si vlasy a zmuchlané oblečení.

„Dobrý, vítám návštěvy, ale většinou sem chodí lidi, co se se mnou chtěj vyspat – School tripp, jestli víš," monotónně mluvil Patrik. Tak nějak čekal, že se to neviňátko zhrozí, ale tomu rozkošnému výdechu se i tak musel potutelně zasmát.

„Tuším... ten se špičákama?"

„Jo, to budu já," zasmál se jeho směrem Páťa, čímž mu důkaz odhalil.

„Aha, tak tady..." nechal viset ve vzduchu a rozhlédl se po místnosti.

„Myslel jsem, že všichni ví, kde," poznamenal neurčitě a tiše se zaradoval, když překonal další level. Chlapec se jen rozesmál, načež se na pohovce usadil a přehodil nohy přes její roh.

Nesměle se ještě párkrát zeptal na něco ohledně Strippa, než posunul konverzaci k jiným tématům. Povídali si bezmála dvě hodiny. Pak už ten drobný hoch musel domů.

„Klidně se sem kdykoliv stav, kdyby ses chtěl vyspat," loučil se s ním, načež se uchechtl, „se mnou, nebo sám." I druhému to připadalo vtipné.