Oneshoty

Strážný anděl dole na zemi

Vstoupila do klubovny její staré party a rozhlédla se po skromné místnosti. Nikdo tam nebyl. Samozřejmě, že tu nikdo nebude, pomyslela si s neurčitým pohledem ke stropu. Proč by taky byl? Zavrtěla nad tím hlavou a přistoupila k nejbližší židli, na níž se bez přemýšlení posadila.

Nebyla tu už nějaký ten pátek, ale zřetelně viděla z okna vlaku dvě postavy, jak vchází dovnitř. Jednu bezpečně poznala, druhá postava musela být nějaká návštěva. Radostí jí poskočilo srdce. Přesto už když se k malému domečku blížila, nevěřila, že by se opravdu mohla setkat s kamarádkou, která se před třemi lety odstěhovala. Bylo přece jasné, že mezitím obě osoby odejdou.

Zvedla se a pomalým krokem zevnitř obkreslovala rysy místnosti. Jemným dotekem zkoumala některé společné fotky a prohlížela si tak známý prostor. Prošla ho křížem krážem a všemu věnovala pozornost aspoň na chvilku. Ovšem nemohla zůstat příliš dlouho, aby nepřišla pozdě na brigádu, a tak se s minulostí potichu rozloučila.

Přivítala se se zaměstnancem budovy, se kterým posledně prohodili pár slov, a zabočila na schody. Už hodinu a půl makala, potřebovala aspoň kávu. Jediné dva automaty byly v šestém patře, k tomu na místě, které bylo zvolené naprosto nelogicky. Nic tam nebylo a nikdo tam nechodil. Až na jednu místní brigádnici, ale to se nepočítalo.

Bylo jí trochu vedro, proto při čekání, až se posilňující nápoj zpracuje, otevřela okno a vykoukla ven. Výhled to nebyl zrovna vábný, člověk mohl shlížet pouze dolů na silnici. Ta jediná protínala soustavu několika vysokých budov.

Zarazila se, když na římse pár metrů od ní spatřila stojícího člověka. Nevšímal si jí. Jak se sem dostal? Sjela chlapce pohledem od hlavy až k patě. Viditelně dýchal, a přestože ještě nebylo úplně teplo, měl na sobě jen volné tričko a delší kalhoty. Vlnité blonďaté vlasy mu ve větru vlály kolem očí, které upíral hluboko pod sebe. V rozklepaných prstech svíral bílou obálku, očividně doslova životně důležitou.

„Hodláš skákat?" vylekala chlapce možná o trochu mladšího než ona sama. Opřela se o parapet a vyklonila se ještě o něco víc. Přitiskl obálku na svou hruď, když mu srdce poskočilo, ale neohlédl se. Neodpověděl.

„Budeš teda skákat, nebo ne?" znovu se ozvala, když nedostala zpětnou vazbu. Hoch se ošil, ale stále odmítal přijmout fakt, že mu tu někdo narušuje psychickou přípravu na sebevraždu. Ona se podívala přímo na něj. Ruka s obálkou se mu stále třásla, jeho pohled směřoval k tupému chodníku úplně, úplně na dně této propasti. Zevnitř bylo slyšet dokončení kávy, ale nikdo si pro nápoj nešel.

Zadívala se dolů a zpět na kluka, načež do něj slovně velmi nevybíravě a poněkud neempaticky dloubla: „Tak skoč. Dělej – teď tam ani nikdo nejde." Jako by mu došlo, k čemu se právě chystal, zalknul se a couvl úplně ke zdi. Očni víčka měl pevně přitisknutá k sobě a dýchal nahlas.

Natáhla ruku a jemně ho zatahala za kalhoty. Neochotně a vystrašeně se na ni podíval, ale když uviděl přátelský pohled s dlaní čekající, až do ní vloží ruku, opatrně se chytil a nechal si pomoct oknem zpátky dovnitř. Tekly mu slzy a hned se zbořil do sedu ke stěně. Zakryl si v pažích opřených o kolena obličej, až mu trčely jen vlasy.

Ona ho nechala a automatům zadala dva příkazy. Vhodila svých posledních pár korun a upila své kávy. Počkala, až vypadne sáček bonbonů a až se naplní malý kelímek bílou kávou. Své kafe už mezitím vyžunkla a plast hodila do koše.

Posadila se vedle něho a položila před jeho nohy teplý nápoj. Rozbalila barevné želé, jeden kousek slupla a druhý strčila do útrob té lidské posmrkávající koule. Chvilku se nic nedělo, ale pak se jedna světle ochlupená ruka (kterou mu tmavovláska záviděla), ponořila dovnitř a dobrůtku si převzala.