Oneshoty

Člověk v lidských rukou (bl)

Zabouchl jsem dveře od staré bílé dodávky a auto zamkl. Rozešel jsem se ke dveřím, napůl nervózní, napůl natěšený. Už na prahu mě přivítala mladší dívka s kotětem v ruce. Pozdravila a pozvala mě dovnitř. Procházeli jsme uličkou s velkými klecmi, a když jsem se na jednoho z psů zadíval déle, začala mi vyprávět, jak se dostal do tohoto útulku, jakou má povahu a kolik mu je. Byl tam jeden poměrně mladý ovčák, který se jistě musel za mřížemi – ač většími, než bych čekal – nudit. Na mojí zahradě by se vyběhal, co by jen chtěl. Nejsem bůhví jak bohatý, ale jsou věci, které si mohu dovolit, aniž bych se obával nedostatku peněz. Péči o mazlíka bych zvládl levou zadní.

Řekl jsem slečně, že se ještě podívám na ostatní, než si vyberu napořád. Staré psy jsem rovnou přeskakoval, nepotřebuju být ještě osamělejší než doteď. Tedy to, že jsem osamělý, tvrdí můj kamarád poslední dva měsíce v jednom kuse. Když jsem na něj před týdnem dal, doporučil mi tenhle útulek, který však slovem útulek nenazval ani jednou. Říkal tomu zařízení. Tak tedy v tomto zařízení jsem pokračoval pomalým krokem hlouběji. Už nezbývalo moc psů. Jediné silné mříže, jež mě donutily přistoupit blíž, byly ty na samém konci.

„Co to je?" přimhouřil jsem do tmy oči a pokoušel se marně vyhledat zdroj velmi agresivního vrčení. Dívka zůstala stát za mnou.

„To se mě neptejte," hlesla, „chcete, abych rozsvítila?" Kývl jsem pomalu hlavou, nejistý, jestli opravdu chci. Cítil jsem, že s tím tvorem nebude něco v pořádku. Lampa párkrát problikla a já zamrkal. Vrčení nabralo na intenzitě a já spatřil cosi velmi znepokojujícího. Jakéhosi poločlověka, chlupatého, svalnatého, s železným náhubkem tvořeným silnými tyčemi, dělenými pouze úzkým prostorem. Skoro jako by měl mít tesáky! A přitom se krčil úplně u zdi.

„Objevil se tu asi tři měsíce zpátky," znuděně okomentovala má průvodkyně a já nedokázal přestat zírat na ten výjev. Do malého okénka ve výši prsou jsem si položil ruce, abych to viděl ještě blíž. Oči tvora sebou mrskaly jak ryba na suchu. Vlevo, vpravo, šikmo nahoru, dolů, levý roh, pravá strana... přesto jsem měl dojem, že se na mě snaží dívat. Co nejklidněji jsem sledoval duhovky, jak sebou hází.

„Vezmu tohohle," vydechl jsem nakonec trochu nespokojeně, ale rozhodnutě, „ale toho ovčáka bych taky chtěl."

„Dobře..." vykolejeně špitla dívenka, „dojdu si pro uspávací šipky."

„Na něj by se musela použít dávka jako na bizona," zamířila lehce roztřeseně, „ale kupodivu spí sám o sobě tvrdě. Ráno jako první otevírá oči, moc jimi ale nehýbe, to až pak. Jako další hned na všechno vrčí a pak se začne zvedat a dělat bordel."

„Sakra," sklopila zbraň k sobě, když šipkou trefila zeď a rozzuřila lítou šelmu ještě více. Tiše jsem ji gestem nabídl, jestli mě to nechce nechat zkusit, a ona se úlohy se semknutými rty vzdala. Střelil jsem ho do ramene a do pěti minut byl tuhý. Podepsal jsem papíry na obě zvířata a víceméně sám je dostal do dodávky. Protože podle výpočtů té slečny jsem měl času dost, koupil jsem ještě dřevo na postavení boudy pro psa. Toho druhého savce jsem plánoval ubytovat v pokoji pro hosty, až ho vyklidím.

Vše jsem zajistil, potřebné uzamkl (včetně dveří) a nechal to nevyzpytatelné cosi ležet raději i s náhubkem na posteli. Nerad jsem se vracel ke své staré práci, byť jen myšlenkami. Odešel jsem z ní, když začínali testovat na lidech, kteří s tím ve většině případů navíc nesouhlasili.

Nechal jsem ovčáka hrát si s provazem, zatímco jsem se dal do stavění jeho venkovního příbytku. Neměl jsem návod, prostě jsem přibil kusy dřeva k sobě tak a onak a postupně se domeček rýsoval. Líbilo se mi, že si pes tak rychle zvykal. Od útulkáře bych čekal trochu jiné chování. Možná přišel do útulku nedávno, ze šťastné rodiny.