Oneshoty

Jak ten čas letí

„Vildo? Viléme!" volal jsem jeho jméno a popoběhl za ním. Na ulici stálo jen pár lidí a on mě přesto neslyšel...

„Vildo," obrátil jsem si ho čelem. Jakmile se nám setkaly oči, o krok couvl a polekaný výraz mu zkameněl. V další chvíli už byl pryč.

„Čau, co tady děláš?" nahodil úsměv a položil mi přátelsky ruku na rameno.

„Tyjo, ty vypadáš pořád stejně!" ukázal jsem na něj místo odpovědi, „kolik to je? Sedm... osm let?"

„Sedm," opravil mě trochu nervózně, ale hned se usmál, „ten čas letí, co?"

„Čoveče a co ty? Já budu mít za pár měsíců dítě, holčičku," hlaholil jsem nadšeně. Nemohl jsem se porodu dočkat, ale zároveň jsem se ho bál. Také jsem nečekal, že zrovna Vildu potkám po takové době. My dva jsme si hodně rozuměli...

„To ti přeju," podíval se ke své ruce na mém rameni a krátce prohmatal moji paži. „Přibrals," obdivně pokýval hlavou, načež pravačku stáhl a propojil si před pasem prsty.

„Trochu," pokrčil jsem rameny, „ty vážně vypadáš úplně stejně, jak je to možný?"

„Ani nevím, vždycky jsem vypadal mladší," prohrábl si vlasy a vytočil se ještě víc do strany, jako by mezi námi otvíral průchod vzduchu, aby se mohl lépe nadechnout. Vypadal mnou zaskočený.

„Seš v pohodě?" změřil jsem si ho, než se na mě stihl zase podívat. Skoro jako kdyby mě nechtěl potkat. A přitom jsme se naposledy rozešli v dobrém...

„Jsem jen trochu unavený," mávl rukou a zavrtěl hlavou. Neodpověděl jsem, jen jsem kývl. Asi na mně bylo vidět, že mu nevěřím. Vím, jak Vilda vypadá, když je unavený. Tohle nebyla únava, spíš nejistota, kterou jsem u něho v takové míře ještě nezažil.

„Jsi tišší, než si tě pamatuju," ušklíbl jsem se a vyhledal oční kontakt. Věděl jsem, že ví, že vím. Býval nesmírně sympatický, občas malinko hlučnější typ, ale v podstatě velmi oblíbený takřka všemi. To on se dokázal bavit s každým, to on začínal všechny konverzace a přes svou oblíbenost si pokecal i s klidnějšími lidmi. Něco se od té doby změnilo. Jeho obličej však ne, kupodivu.

„Jo," vydechl přiznání, „vyhovuje mi teď mít od lidí trochu odstup."

„Nemáš rád lidi?" udiveně jsem zamumlal a rozešel se dál ulicí, abychom jen nestáli ve větru.

„Nevím, jestli se vyplatí znovu zkoušet mít lidi rád," vysvětlil polovičatě, lehce vyhýbavě. Býval tak přijímavý... teď působil spíš uzavřeně.

„Chci vědět, čím vším sis prošel?" zavtipkoval jsem a přehodil si levačku za jeho krk. On se zasmál a automaticky mě chytl za zápěstí.

„To by bylo na dlouho," naznačil jakýsi skrytý význam, „těch sedm let bylo... bylo." Jeho zakončení věty upoutalo moji pozornost. Ušklíbl jsem se na něj, ačkoliv mě ze strany nemohl vidět.

„Zajímavé," okomentoval jsem, poplácal ho přehozenou rukou po prsou a stáhl ji k sobě. Pár kroků jsme šli potichu, než jsem znovu projevil starost. „Tak to vyklop, co se děje?"

„Chyběl jsi mi," broukl, věnuje pozornost svým nohám. Nebyla to odpověď na mou otázku.

„Ty mně taky, Vilíku," poškádlil jsem ho starou přezdívkou. V úsměvu semknul rty. To ta zdrobnělina. „Příště na tebe budu volat takhle, to určitě nepřeslechneš."

„To by ses divil," krapet vyzývavě se uchechtl. Nepřebil tím však tu zvláštní atmosféru.

„Já bych ti chtěl něco říct," vyhrkl tiše znejistělý vlastním rozhodnutím.

„Cokoliv," usmál jsem se jemně. Ví, že mi může věřit.

„Nikomu jinýmu jsem to v životě neřekl," oznámil mi vážně. Kývl jsem si pro sebe a naladil se na poslech tajemství.

„... Takže nevím, kde začít," dodal po krátkém rozmýšlení. „Slíbíš mi, že si mě vyslechneš až do konce?"

„Slíbím, klidně," usmál jsem se. Jen jsem doufal, že se nedostal třeba do nějakých drog.

„Dobře," vydechl těžce a znovu se nadechl k další větě.

„Víš, proč jsem neslyšel na vlastní jméno?" načal poměrně poetickým způsobem, „protože teď se jmenuju jinak. Elyas, těší mě." Podal mi ruku, jako bychom se opravdu zrovna seznámili.

„Žiju v Německu a jsem v Česku jen na dva dny, něco si zařídit. Za měsíc a půl se stěhuju na jih, do Itálie," uváděl mě rozvážně do problematiky. Udělal pomlku.

„Byl jsem tam do půlky 14.století, než přišel mor," vyloudil ze sebe a sledoval mé reakce. Jelikož jsem stále čekal na pointu toho tajemství, jen jsem ho pozoroval nazpátek. Tahle informace se mi patrně do mozku dostávala jakýmsi dlouhým obloukem.

„Pak jsem se přemisťoval čím dál víc k východu, zastavil jsem jenom na pár let na severu Ukrajiny, kde to bylo bezpečnější v době toho moru," pokračoval, než si povzdechl, „prostě z nějakýho důvodu nestárnu. Jsem tu už od samýho začátku lidstva. Ve dvaceti, přibližně, jsem se zasekl a musel jsem utíkat z místa na místo, aby mě lidi neukamenovali za to, že jsem divnej, že jsem čaroděj či co. Ani nevím, kolik mi už je. Kolik jmen jako Vilém už jsem měl. Kolikrát jsem se už zamiloval... Naučil jsem se, jak žít v tomhle světě, přijímat novoty, ale nenořit se do nich, nenechat se jimi pohltit. Naučil jsem se neskutečně moc věcí. Ale nenaučil jsem se přestat milovat, když je načase se posunout dál." Zněl, jako by chtěl pokračovat, ale zarazil se, aby si nejprve vyslechl mě.

„Takže ty jsi byl svědkem, celých dějin, tvrdíš?" vylezlo ze mě po chvilce. Kývl.

„Tak proto ti vždycky všechno tak šlo..." pokoušel jsem se o co nejméně překvapený hlas. Takhle vážným tónem by si ze mě nestřílel. Racionálně to však stále nezapadalo. Jak by se mohlo něco takového stát? Nebo proč? A proč zrovna jemu?

„Musel jsi teda zažít i první a druhou světovou, to si opravdu všechno tak dobře pamatuješ?" vzpomněl jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem mu záviděl, jak všechno umí. Ve škole věděl každý detail. Mimo školu jakbysmet. Nechyběl mu selský rozum, logika, ale věděl i nespočet faktografických údajů. Skoro jako by je znal přirozeně...

„Nechci mluvit o tom, co jsem viděl, raději na to zapomínám," zavrtěl hlavou, „ale učil jsem se o všech těch věcech, které mi unikly. Znovu a znovu. Přestává mě to všechno bavit. Vždycky, když to vypadá, že má smysl žít – s někým po boku, kdo mi pomůže prožívat nový pocity a konečně se zase zajímat – uteče to jako voda a já jedu vlakem pryč, ani nevím jak. Už je to na mě moc..."

„Chápu," uklidnil jsem trochu touhu se ho dále vyptávat na všechno, co ho dovedlo až sem. „Upřímně nevím, jak ti mám pomoct," hlesl jsem, „ale budu mlčet jako hrob. A dokud tady budu, můžeš se na mě kdykoliv obrátit. I kdyby to bylo kvůli blbosti, ke mně můžeš."

Nasliboval jsem už spoustu věcí, kromě pár přešlapů jsem vždy své slovo také dodržel, ale tentokrát jsem cítil opravdovou váhu ve svých posledních větách. On zastavil a vážně se na mě zadíval. Přikročil a pevně mě objal.

„Děkuju," zamumlal mi do ramene, „strašně jsem si přál, aby mi tohle někdo řekl. Děkuju."