Oneshoty

Veruka (v podání Grétičky)

Blondýn seděl za volantem luxusního auta, přepravoval otce s jeho dcerkou do školy. Samozřejmě ne do jen tak ledajaké školy. Soukromá, dražší než celé životy jiných dětí. Ale i když si škola zakládala na profesionálním přístupu a o děti se starala jako o jednotlivce, dcerušce se tam nikdy nechtělo.

„Tatínku já do školy nejdu," založila si ručky na hrudi a blonďatý řidič se jukl do zpětného zrcátka. V něm spatřil mladého otce, upraveného, vážného muže.

„Ale Grétičko, vždycky se ti ve školičce líbí," cukroval, přestože věděl, co ho čeká.

„Nelíbí!" zvýšila hlas a ruce si znovu založila, tentokrát napučeněji. Blonďatý za volantem už tenhle proces znal. Pousmál se a nepozorovaně zahnul na cestu, kde je nejpravděpodobněji čekala kolona.

„Jak to, nelíbí?" huhlal táta a pokusil se ji pohladit po vláskách. Setřásla ho a urazila se.

„Nelíbí se mi tam a basta," tvrdě ho uzemnila, „já chci do lunaparku." Řidič znovu krátce zkontroloval vyššího zaměstnavatele, který si ho absolutně nevšímal. Nyní jeho svět totiž sestával jen z několika málo věcí a blonďák si toho byl moc dobře vědom. Těmi věcmi bylo: škola versus lunapark, malý obličejík stažený hněvem, nebo rozjasněný radostným úsměvem. Obočí dolů, obočí nahoru. Koutky dolů, koutky nahoru a do stran. Oči jako mraky uprostřed oceánské bouře, či duhovky jako čistá modrá obloha nad leskem jemných vlnek klidné vody.

A tak se do dvou minut jejich hašteření tatínek ozval.

„Odbočte k lunaparku," naklonil se trochu dopředu a dceruška už neříkala nic. Vyčkávala, jestli se jí splní přání.

„Bohužel, jsme v koloně, pane," informoval ho řidič s předstíranou lítostí. Udělal krátkou pomlku, než ukázal na navigaci. „Lunapark je tímhle směrem, vpravo. Je to asi dvě stě metrů před námi, ale v podstatě stojíme. Nelze nic, než čekat."

„Tatínku, já tam chci být hned!" chytila se malá Grétinka, jakmile slyšela blonďáka zepředu přihazovat do ohně.

„Urychlete to nějak," poručil její zákonný zástupce a i jeho nervy se blížily k prasknutí. Ona za ně neustále tahala jako za nitky.

„Pane, takové věci nezáleží na mně..." opět hrál svou hru řidič. Moc dobře tušil, že se s Grétičkou sveze. Liboval si v tom.

„Tatí!"

„Notak," objevilo se pár bankovek vedle řidičova ramene. Převzal si je, stiskl blinkr a vecpal se do vedlejšího pruhu, který se více pohyboval.

„Tatínku, já už tam ale chci být!" stěžovala si modrooká holčička, když sledovala dítě ve vozu naproti, jak na ni mává.

Ještě než se stačil muž zezadu nadechnout, zaměstnanec mu přiblížil složitost jejich situace: „K odbočce je to stále daleko, pane." Jedinou odpovědí muže ze zadního sedadla byly další dvě bankovky. Blondýnovi k nim skočilo očko.

„Je netaktní v koloně takto přejíždět..." vysloužil si ještě jednu bankovku. Ani tak si ale odměnu nepřebral.

„Hned teď!" vmísila se už do konverzace dcera a začínala rudnout ve tvářičkách.

„Tak bude to?!" dorážel její otec.

„Pane, jistě by se nehodilo předjíždět ostatní mimo silnici, člověk si nevybere," vnuknul mu nápad řidič s neviditelným úsměvem.

„Tatí, trčíme v zácpě!" uzurpovala si nějaké dění modroočka netrpělivě. Byla připravená spustit potopu slz a příšerný řev. Nebo jekot, podle toho, co bude situace vyžadovat.