Oneshoty

Lék (bl)

Podal jsem mu panákovou sklenici s nazelenalou tekutinou. Nebyla v tom ani kapička alkoholu, jen léčivá šťáva z drobné květinky položené na zaprášeném okně. Chorý se napil a znovu ulehl do peřin. Usnul a vzbudil se až za pár hodin, tentokrát zdravý a čilý jako rybička. Byl nadšený stejně jako všichni mí předešlí pacienti. Děkoval mi a třásl rukou, smál se a vtipkoval a odešel teprve na večer. Oddechl jsem si a konečně byl zase chvíli o samotě.

Na dveře kdosi zabušil a já se vyhrabal z tepla postele. Ve dveřích stála mladá maminka s pobledlým a očividně nemocným dítětem. Ona sama vypadala také dost unaveně. Pozval jsem ji dále a omluvil se za svůj vzhled. Ona mi převyprávěla celý průběh posledního týdne a poprosila o pomoc. Já už mezitím připravoval další dávku blahodárné vodičky. Ještě než jsem ji stihl batoleti podat, ozvalo se skromnou chatičkou bušení. Pozastavil jsem se nad tím a svraštil obočí. Nyní mi před dveřmi stál muž s rukou popálenou až k rameni. Byla to stará rána. Pustil jsem ho dovnitř a i jemu připravil nápoj. Oba jsem je propustil, ovšem po zbytek dne neubyla ani hodina, aby mi někdo neklepal na dveře, nebo dokonce na okno. Každému jsem pomohl, ale nelíbilo se mi, kolik lidí přicházelo. Byl čas to tu opustit.

S posledním „zákazníkem" jsem si začal balit věci. Nebylo jich mnoho. Přehodil jsem si krosnu přes rameno na záda a ohlédl se po malé místnůstce. Dal jsem jí sbohem a vyšel ven. Před dvěma lety jsem ji našel, když jsem slezl z nedalekého kopečka. Pustil jsem se tedy opačným směrem, abych se dostal dál. Bořil jsem se ve sněhu a velmi pomalým tempem jsem přešel asi půlku lesa. První den na cestě, není potřeba spěchat. Zdříml jsem si pod nejtlustším kmenem, který jsem spatřil, a ráno pokračoval.

Zastavil jsem, když v dálce za mnou něco slabě zakřupalo. Možná sníh. Ohlédl jsem se, ale nic jsem mezi stromy neviděl. Udělal jsem dlouhý krok přes metr hluboký sníh a octl jsem se na pěšině. Ta vedla poměrně strmě nahoru, ale ještě to šlo. Chůze byla najednou svižnější a pohodlnější. Drobnou rostlinku jsem nesl v rukou, abych jí neublížil.

„Promiňte," zaslechl jsem a polekal se jako někdo se špatným svědomím. Otočil jsem se na kluka v mém věku a čekal, co z něj vyleze. Musel mě vystopovat podle hlubokých šlápot v bílé pokrývce. „Vy jste ten zázračný léčitel, že jo?"

„Je ti něco?" nepřímo jsem mu odpověděl. On zavrtěl hlavou, což bylo zvláštní. Proč za mnou teda šel?

„Všude se mluví o tom, jak všechny dokážete uzdravit," usmál se nadšeně, „proč odcházíte?"

„Právě sis odpověděl. Všude se o tom mluví," s nečitelným výrazem jsem ho odbyl a dal se znovu do kroku.

„Aha... já jsem o Vás slyšel už dřív od tatínka," doběhl mě, „prý jste mu zachránil život."

„Super," projevil jsem v rámci slušnosti nejmenší možné množství radosti. Lidi, kterým jsem zachránil život, bych nespočítal, ani kdybych opravdu chtěl.

„Chtěl bych se stát Vaším učencem," doširoka se usmál a já překvapeně zastavil.

„Není třeba, jdi zpátky domů a pozdravuj otce," odehnal jsem ho a rozešel se tentokrát sám.

„Nemám domov a tatínek už dávno umřel," řekl a já znovu slyšel jeho kroky, „chtěl bych jít s Vámi a pomáhat lidem." Vydechl jsem a zapřemýšlel se. Nikdo se mi ještě nikdy nenabízel jako pomocník. Co kdyby mě okradl o kytku a založil si na tom byznys? Něco tak silného se nesmí dostat do slabých rukou člověka se závislostí na slávě nebo penězích. Na druhou stranu, tenhle hoch zatím vypadal docela neškodně.

„Stejně by ses musel vrátit pro svůj majetek. Nemůžu na tebe čekat," obloukem jsem se vyhnul odmítnutí.

„Já už nic dalšího nemám," zasmál se a už kráčel zase vedle mě. Přeměřil jsem si ho pohledem. Byl méně oblečený než já, nesl si jen jablko a luk a na zádech měl několik špinavých šípů v obnošeném vaku. Byl chudší, než se na první pohled zdálo. Ale byl šťastný, křenil se jako malé dítě.