Oneshoty

Bílý kšilt

Hledal jsem v davu vysokého tmavovláska s kšiltovkou. V knihovně bylo plno – autorské čtení – tak to šlo těžko. I můj kamarád se pokoušel poznat kluka, kterého jsem mu jen zevrubně popsal. Původně se mnou jít ani nechtěl, ovšem nakonec souhlasil, aby se mohl vymluvit z rodinného oběda. Jeho knihy nebraly. Mě vlastně taky až tak moc ne... jen ta jedna. Ta, kterou jsem přečetl už dvakrát, aby můj mozek pohltil každý malý detail. Šlo jen o takový výtisk, našel jsem ho čirou náhodou oskenovaný někde na netu. Brouzdal jsem po něm očima a začetl se. A pak už jsem ty oči od něj nedokázal odtrhnout.

„Tam!" ukázal jsem na bílý kšilt a čekal, až ho zahlédne i kamarád. Autor příběhu, jenž jsem zhltnul asi nejrychleji za celý život (a s porozuměním!), se jen přišel podívat na jiná díla. Ale oznámil to předem na svých sociálních sítích, u fotky s bílou pokrývkou hlavy. Přilákal tím poměrně dost fanoušků. Hned v prvních minutách jsem slyšel tři dívky, co ho hodlaly najít a požádat o autogram.

„Děláš si srandu? Ten v tý bílý čapce?" vyjelo najednou překvapeně z kamaráda, když jmenovaný vystoupal pár schůdků, čímž se nám lépe ukázal. Nechápavě jsem se na přítele otočil. Hned přečetl můj výraz.

„Ty nevíš, kdo to je?!" podivil se zcela upřímně, přesto až moc teatrálně. Pokusil jsem se si toho kluka pořádně prohlédnout. Kdo by to měl jako být?

„Avada kebaba?" citoval něco z minulosti a mně trvalo ještě dvě sekundy, než jsem si vzpomněl. „Ty nevidíš tu jizvu na tváři?"

„Počkej, co? To není Kebaba," zarazilo mě.

„Je to on, to ho nepoznáš? Ježíš!" frustrovaně mi vlepil jemný pohlavek a pak se ještě pro efekt plácl do čela. Už mi začínalo svítat...

„Ne, to nemůže bejt on," mhouřil jsem tím směrem oči.

„Je to on a já za ním fakt nejdu," zaprotestoval už předem. Zaváhal jsem. Mám tam jít sám?

.

Zrovna ty tři holky, které jsem slyšel na začátku, si od něj vyprosily autogram jako první. Spustily tím nečekanou lavinu dalších fanoušků a já se k nim přidal, ačkoliv jsem s sebou opravdu netahal žádný notýsek. Nepotrpím si na formality.

Tmavovlásek (už bez čepice) seděl u stolu, aby ty podpisy za něco stály. Poslední holka. Pisklavě poděkovala a na řadu jsem přišel já. S rukama ležérně v kapsách, ale hlavou plnou otazníků, jsem přistoupil blíž. Kluk se na mě automaticky usmál, než mu přecvaklo. Jedna vteřina ticha byla snad ta nejdelší v mém životě.

„Chceš autogram, jo?" ušklíbl se a pobaveně skenoval můj obličej jako nějakou šifru. Už i já ztratil poslední naivní naději, že můj idealizovaný autor není spolužák ze základky. Byl to skutečně on, ale vypadal a působil jinak. Hodně vyrostl, zkrásněl a očividně nabyl nějaké to sebevědomí. I ta jizva pod okem se z velké části zahojila.

„Nečekal jsem, že to budeš ty," vypadlo ze mě drobet neurvale. Netušil jsem, jak se před ním chovat. On s úsměvem pokrčil rameny.

„Četls to?" zajímal se a pohrával si s fixou mezi prsty. Zavřel ji, když jsem kývl.

„A líbila se?" napůl odtušil. Podivně jsem zakroutil hlavou a u toho se ošil.

„Docela ses změnil," konstatoval, když jsem se neměl ke slovní odpovědi.

„Já?" vyhrkl jsem, „to spíš ty." Stále se usmíval. Já taky, ale asi křivěji. Z neznámého důvodu ho muselo těšit, že mě vidí.

„Já taky," uznal klidně, „od devítky jsem vyrostl tak o dvacet cenťáků." Nato odsunul židli a stoupl si. Položil si dlaň na hlavu a vzduchem ji rovně přenesl až tak sedm centimetrů nad mé vlasy. Rychle jsem mu ji strhnul a oči mi cukly ke straně. Kamarád nás určitě nenápadně sledoval. On se uchechtl.