Oneshoty

Robotí láska

Visel jsem s řetězy ovinutými kolem zápěstí. Svazovaly mě u zdi a nedalo se z nich vyprostit ani trhnutím. V místnosti normálně chladné panovalo nyní velké horko. Dýchal jsem nahlas a sledoval dveře, za nimiž jsem slyšel nějaký rámus. Když se otevřely, stál v nich chlapec nižšího vzrůstu, usmíval se sladce jako med a jemně za sebou zavřel, jak jsem ho to učil. Linie rozdělující světlou kůži od tmavší, rozseté po celém jeho těle se zkřivily stejným způsobem jako vždycky, ale plech za modrýma očima byl chladnější než obyčejně.

„Dobrý den," uklonil se. Když se narovnal, úsměv byl nahrazen úšklebkem, jaký jeho tvář ještě nikdy nevytvořila.

„Odvaž mě, prosím, Charlie," pokusil jsem se o úsměv, který jsem sám sobě nevěřil. Něco bylo špatně.

„Měl bych?" zamrkal delšími řasami, „protože jsem ten dole?"

„Protože ty jsi ten tady..." ukázal rukou úroveň kousek nad svou hlavou, načež zašoupal špičkou nohy po koberci, „a já ten tady?" Zalapal jsem po dechu a se svraštěným obočím ho sledoval. Po zádech mi sjela kapka potu.

„Co kdybychom si to na chvíli otočili? Vždyť..." sehnul hlavu, odmlčel se a zespoda se na mě s dalším úšklebkem podíval, než mě citoval, „vypadáš tak nevinně."

„Charlie, pust mě odsud," rozkázal jsem mu slabě. Točila se mi hlava. Drobný člověk, jehož jsem vytvořil, běžně tak laskavý, až hloupý, jako by se zvrhnul v zákeřné monstrum.

„Charlie, Charlie," opakoval své jméno zamyšleně. Uměl ho vyslovit tím stejným jemným způsobem, ale vůbec poprvé tím tvořil kontrast ke svému děsivému vzhledu. Jen proto, že jsem ho takového nikdy nezažil.

„Jméno tak akorát pro někoho jako já," zastavil pomalý krok u stolku s noži z kuchyně, kterého jsem si dosud nevšiml.

„Jsem naivní," zachechtal se na své poměry velmi, velmi drsně.

„Je dobře, že jsem hloupý... aspoň nepochopím, že ses mě pokusil urazit, že?" zahrál ukázkově a já zatajil dech. Předstíral, že nemá kapacitu na ironii? Celou tu dobu?

„Co jsi tak zaražený?" v obličeji se mu vytvaroval tázavý pohled, „nepoznáváš mě snad?" Odkdy umí číst lidské emoce?

„Já vím, jsem zvláštní," pokračoval v monologu, „mám tě rád, i když o mě nestojíš. Nejsem zrovna úspěšný výsledek. Ale s radostí ti posloužím k vylepšení těch příštích, než budu kaput." Po těle se mi rozlezla husí kůže – mluvil v citacích. V citacích toho, co jsem mu tu a tam sdělil, ač jsem mluvil sám k sobě. Nikdy nedal najevo, že by cokoliv z toho pochopil, nebo si to vzal osobně.

„Ups," poodstoupil od stolku s noži, do něhož omylem drknul, „ale to nevadí. Já jsem přece takovej malej neškodnej nešika." To jsem o něm řekl minulý týden.

„Asi jsem trochu blbnul, když jsem sem přinesl nože," hrál na mě divadlo. Špatně se mi v té výhni dýchalo. „K čemu jsem je vzal zrovna sem?"

„Charlie, rozvaž mě, takhle se ty nechováš," vydal jsem ze sebe zmořeně. Nevěřil jsem vlastním očím. Můj malý Charlie by přece nikdy...

„A je to dobře, že se tak nechovám," mluvil klidně, „jsem plecháč s maskou člověka, je dobře, že mám velké srdce a malý mozek." Mezi prsty uchopil nejostřejší z nožů o střední velikosti.

„Nemusím být chytrý, stačí, že jsem rozkošný. Dneska lidi stejně nic jiného nezajímá," napodoboval mě a přistupoval blíž, jako kdyby měl času, kolik si jen zamane. Jako kdyby to všechno tady odjakživa ovládal on.

„Zajímá stvořitele taky něco jiného než vzhled jeho robota?" naoko přemýšlel. Nikdy bych mu nepřipsal schopnost nad věcmi uvažovat. Neptal se na nic, vykonal vždy to, co jsem po něm žádal, ale nikdy ne víc. Neprojevil se tak, jako teď. Stál na dosah ruky, s nožem mezi prsty a vykouzlil jeden ze svých nevinných úsměvů. Nato mi však přiložil ostří ke krku.

„Už se mi nechce měnit baterka..." zopakoval moje slova a mně se zastavilo bušící srdce, „až tě vzbudím, stejně si nic nezapamatuješ." Plánoval mě zabít! Zmocnil se mě ryzí strach o život! Strach z něčeho, co jsem považoval za nejvíc dobrosrdečné stvoření na světě. Něžnější než cokoliv doopravdy živého!

„Ale co to? Zlepšils mi paměťovou kartu?" ušklíbl se znovu, když viděl, jak mě překvapilo, že si pamatuje i tohle. To, že jsem ho nechal s vybitou baterií zkolabovat, domnívaje se, že to jako vždycky zapomene. Ucítil jsem tlak na krku a ostře se nadechl.

Vytřeštil jsem oči a mrštně se posadil. V tmavé místnosti bylo příšerné dusno. Vymanil jsem se z přikrývky a rozběhl se na terasu.

.

„Dobré ráno," pozdravil mě andělským hlasem blonďáček a usmál se. Chvíli jsem na něj zíral, než jsem se rozešel ke stolu se snídaní. Všechno bylo stejné jako vždycky. Posadil jsem se a on mi nalil teplou kávu. Poděkoval jsem a on s úsměvem mířeným ke mně obsadil židličku naproti. Připadalo mi, že se na mě dívá déle, než by bylo potřeba.

„Asi jste si zapomněl večer zapnout klimatizaci," poznamenal k mé noční můře, o které věděl, protože mi chtěl pomoct, ale já ho vyhnal ven. Večer mi klimatizace zapnout nešla, ale nakonec se rozjela jako vždycky. Tím jsem si byl jist...