Oneshoty

Jeho kurvičkou

Jdu jen tak po chodbě s taškou, co mě pomalu táhne k zemi, když do někoho drknu. Tedy... drkám tu do všech a všichni do mě, protože je tu narváno, ale tenhle jeden si to nenechá líbit.

"Dávej pozor," propíchne mě pohledem a silnými pažemi do mě strčí, až spadnu na zadek. Moje kostrč volá o pomoc bolestivým výrazem v mé tváři a zvukem, co ze mě vyjde. Několik studentů se za mnou otočí, ale každý má moc práce, než aby se mi smál. Rychle se postavím na nohy a cpu se davem dál. Kluk to je pěkný, ale když se chová jako debil, vzhled ho nezachrání.

A další den ho potkám znovu. Bohužel. Někteří mají na blbce prostě asi štígro. Ale tentokrát za nic nemůžu. Jen jsem si sedla k volnému stolu u oběda a čekala na kamarádky. Aby to mělo tu správnou šťávu, mám s nimi snad méně hodin než s učitelem, co nás tu a tam supluje. Paráda.

"Vypadni, nebo uhni," vyjede po mně hned. Hodím po něm zmatený pohled, ale když vidím ten jeho hezoučký ksichtík a poznám ho, radši protočím oči.

"Byla jsem tu první, najdi si svoje místo," poradím mu otráveně a pokračuji v jídle. Jenže to jsem nevěděla, že přišel ten stolek obsadit své partě. No, jasně, takový parchant přece musí mít lidi kolem, aby si mohl dovolovat. Sám by se ani nepřihlásil o hodině, jestli může na záchod. Neříkám, že já ano...

"Vypadni, děvko," sedne si naproti jeden z jeho poskoků a začne jíst. Poskok je to určitě, bude to takový ten šašek party. Vypadá tak. Co mají všichni s tím jejich "vypadni", to je mi záhadou. Jelikož nestojím o zbytečný konflikt, přesunu se z prostředka na úplný kraj stolu. Ten, co mě den zpátky shodil na zem, aby mi zamezil v žití normálního života, sedí na mém místě. Takže těm hyenám vede. Úžasné. A o to lepší, že jejich smích se dá popsat podobně. Dojím svou porci podivné kaše a tvrdého masa a zmizím do skříněk.

Ráda bych řekla, že jsem se s tím králem školy potkala hned další den, ale co jste čekali? Že ho budu potkávat každý den? Ne, já ho potkala už ve skříňkách. Samotného.

"Od kdy máš skříňku mezi čtvrťákama?" Odfrkne si, jako bych mu brala osobní prostor.

"Od začátku školního roku. Od kdy ty ses rozhodl, že budeš debil?" oplatila jsem mu stejnou mincí, "asi už dřív, co?"

"Neser mě," zavrčí jako správný dominantní samec. Bože, tenhle snad musel spadnout z nebe, že je natvrdlejší než to maso z jídelny.

"Ty neser mě, nic jsem ti neudělala," v druhé části věty zmírním tón. On mě jako na povel přitiskne na skříňku tak, že se nemůžu pohnout. Dobré způsoby jsou základem společnosti, co k tomu dodat.

"Tak hele, ty štětko, se mnou si nezačínej, nebo ti ze života tady udělám peklo. Od teď mě budeš poslouchat na slovo a budeš moje kurvička, jinak toho budeš litovat," polohlasem mi vyhrožuje. Chvíli mi ještě kouká do očí, než se odtáhne. Uchechtnu se.

"Aha?" rozesměji se. "Takhle to ale nefunguje, víš o tom doufám."

Naštvaně mě znovu lípne na skříňku za mnou a drtí mi zápěstí vedle mé hlavy.

"Au, seš normální, ty debile? Chceš mi ublížit?!" nevěřícně na něj řvu. "To je šikana!"

"Mně je fuk, co je šikana. Budeš mě poslouchat!" ztratil nervy a povolil stisk na mé levé ruce jen proto, aby třískl do skříňky.

Trochu se leknu a nadskočím. Už mě začíná to zápěstí docela trápit, takže si to nenechám líbit. Vyšvihnu koleno přímo do jeho rozkroku. Zaskučí, ale moje ruce nepustí. Ajaj, kopanec účel nesplnil.

"Co si to kurva dovoluješ?!" pomalu ke mně zvedne hlavu, kterou mu bolest stáhla dolů. Víc mě dorazí na to železo za mnou. Vypadá, že se vztekne.

"Fajn, fajn, promiň, promiň, promiň, budu tvoje hodná kurvička," slíbím, aby mě už pustil. On si mě změří, ale nakonec mě nechá být. Málem jsem ze sebe tu poddanost vyzvracela. Musela jsem se hodně přemáhat.

"Tak se mi to líbí," ušklíbne se a konečně mi přestane ničit ruce. "Od teď budeš poslouchat jako pes. Ráno na mě budeš čekat před školou, odpoledne po škole taky."

Odejde, abych nestihla protestovat. Co je to proboha za idiota? Jeho kurvička? Ble, to radši hmyz k večeři. Rozhlédnu se po stropě. Nic, nic, nic, ha! Kamera. Hlupák.

Rozeběhnu se rovnou do ředitelny. Vše jim vysvětlím a požádám, aby se podívali na záznamy z kamer. Sice neradi, ale ředitel a zástupce, co tam zrovna byli, tak učiní. Ohromeně mi přisvědčí a začnou diskutovat o tom, co s tím hodlají dělat.

Hned další den – ne, nečekala jsem na toho zmetka před školou – dostal podmíněné vyloučení. Nestihla jsem odejít ze školy a načapal mě ve skříňkách. Vypadal, že ho něco žere... co to asi bylo?

Začal mi vyhrožovat. Znovu mě napadl. Dal mi facku a udělal mi nejednu modřinku. Prskal mi do obličeje a vztekal se. Bylo tam nebezpečno. Ale hlavní bylo to, že se to odehrálo ve světle kamer. Na to jsem si dala zvláštní pozor. Nenechal mě jít domů samotnou. Doprovodil – respektive dotáhl za límec – mě až na půl cesty k sobě domů. Když ho to přestalo bavit, mrsknul se mnou o zem. Nemohla jsem se vracet zpět do ředitelny, ale to nevadilo. Zavolala jsem tam. Ano, byli otrávení. No a? Mě nikdo šikanovat nebude.

A byl klid. Vyloučili ho.