Oneshoty

Jen ty a já

Byly nám pevně zavázány oči a ruce jsme měli spoutané dohromady, jako bychom se za ně drželi. Vyděšené a přivázané nás vhodili do slané vody a my se usilovně snažili vyplavat na hladinu. Nešlo to, protože každý plaval jiným rytmem a navzájem jsme se stahovali hlouběji. Navíc se těžko určovalo, kam bychom plavat měli – kdo zpanikařil, nerozeznal přes pásku tmu od slabého světla nad vodou. Na hladinu jsme se vydrápali až poté, co se dva z nás vzdali, nebo ztratili vědomí. Všichni jsme splašeně vdechovali vzduch a kašlali tekutinu z plic. Nikdo nic neříkal. Kolem nás šplouchala voda a občasné vlny nám tu a tam cákly sůl do obličeje. Člověk po mé pravici se nehýbal a kromě toho, že klesal níž, mi nekladl žádný odpor, proto jsem ho za ruku přitáhl blíž k sobě a prsty se pokoušel strhnout si z očí kus látky. Uzel rozvázat nešel, ale podařilo se mi sundat si mokrou pásku přes vlasy.

Zasolené oči mě pálily, rychle si však přivykly na slunce. Před sebou jsem měl kruh tvořený čtyřmi nahými lidmi pouze s šátky na očích a za nimi se rozkládalo širé moře a nic než moře. Viděl jsem, že žena vpravo ode mě upadla do bezvědomí, ale ostatní se soustředili na plavání, aby nezačali klesat pod vodu.

„Ty pásky se dají sundat," promluvil jsem jako první. Chvíli bylo ticho a já si uvědomil, že jsme pravděpodobně každý z jiné země. Naproti mně plaval Asiat s černoškou, mdlá žena vedle mě vypadala poměrně snědě, já byl zrzek alergický na slunce a poslední z nás se lišil tím, že vypadal namíchaně. Stáhl jsem bezvládné tělo k sobě a dostal se blíž k muži vedle sebe. Popisoval jsem mu, co dělám, jen aby mě slyšel a nelekl se. Nemyslel jsem, že by mi rozuměl. Opatrně jsem mu poklepal ze strany na pásku, abych mu naznačil, že se jí má zbavit. Uvolnil jsem levačku a nechal ho, aby se s tím sám popral, zatímco jsem sebe a snědou ženu držel nad hladinou.

Muž vedle mě nebyl vůbec muž, ale kluk. Mrkal do slunce a pak se porozhlédl kolem. Vzhledem k tomu, jakým přízvukem promluvil, jsem přehodnotil svůj prvotní dojem o něm. Mluvil jazykem, který připomínal španělštinu nebo italštinu.

Postupně jsme se všichni zbavili svých šátků a nenápadně si jeden druhého prohlíželi. Nemohli jsme nikam plavat, protože by to vyžadovalo maximální spolupráci, jíž nebylo možné dosáhnout s tak ohromnou jazykovou překážkou.

Nikdo toho moc nenamluvil a všichni nejspíš usilovně přemýšleli nad tím, co bychom teď měli dělat, abychom z téhle šlamastiky vyvázli živí. Ten kluk, co vypadal na nějakého Itala, možná ještě zkoušel přejít fakt, že nám byl odebrán veškerý oděv, protože se stále divně nahýbal a vrtěl. Snědá žena na mé pravé straně se mezitím probrala. Spadl mi kámen ze srdce, že nebudu muset čelit další mrtvole. Ona sice chvíli zmateně něco brblala, ale když pochopila, že se jí odpovědi nedostane, jelikož nikdo nerozumíme jejím slovům, utichla.

Náš malý kroužek se pomalu nechal unášet na vlnách a slunce se posouvalo krůček po krůčku níž a níž, až zčervenalo. Výhled to byl pěkný, ale zároveň děsivý, protože to jediné, co prořezávalo nicotu oceánu a oblohy, se právě chystalo schovat. Čekala nás noc.

Jakmile se nad námi rozsvítily tisíce hvězd, začali jsme jeden po druhém klimbat. Voda nám ale nedovolila spát a my byli utahaní jako jihoněmecký chladnokrevník po dni práce. Moje kůže přes den stihla úplně zrudnout a tělo mě pálilo. Nedalo se nic dělat, musel jsem to nějak přežít.

Když se slunce objevilo za mými zády, všichni jsme už měli velmi znaveně vyhlížející oči a náladu pod psa. Měli jsme hladem stáhnuté žaludky a ukrutnou žízeň. Nikomu se nepodařilo najít způsob, jak si alespoň na chvíli odpočinout. Novou energii jsme nabrali až v poledne, kdy slunce spalovalo vše, čeho se dotkl jeho paprsek. Oťukávali jsme se očima a sdíleli ticho rušené pouze vodou.