Oneshoty

Vodní muži a mořští páni (bl)

Měl jsem už dost těch ožralů z podpalubí. Každý večer to samé tlachání. Vystoupal jsem úzké a nízké schody a chytl za kliku. Dveře mě nečekaně vzaly s sebou a já se octl na palubě. Lodí mého strýce zmítala pořádná bouřka – prý přeháňka. Vítr a gravitace společně s návaly vody mé tělo stáhly až k přídi jako hadrovou panenku. Zabouchnutí dveří jsem postřehl při nekontrolovatelném klouzání k zádi, když nastala absolutní tma. Asi jsem se celý otočil hlavou dolů, protože jsem se do něčeho najednou silně udeřil...

Probrala mě až slaná voda, chrstnutá do obličeje. Rychle jsem se převalil na bok a začal ji vykašlávat. Otřel jsem si oči a zamrkal do slunce. Zastínila mi ho silueta, na niž mé oči automaticky zaostřily. Lekl jsem se toho, co jsem spatřil, a po čtyřech zacouval lehce vzad. Modrý člověk s čímsi na tvářích a čele... šupiny? Otočil se na patě a po písku se vydal k vodě. Vzpomněl jsem si, co se stalo, než jsem upadl do bezvědomí. Zavrávoral jsem, ale stoupl si na nohy. Nacházel jsem se na nějakém ostrově s širokou pláží na jedné straně a skupinami palem na té druhé.

„Počkej!" klopýtal jsem za ním dezorientovaně, ale on se jen usadil na písku čelem k moři. Vypadal, jako když přišel rozjímat. Celý zadýchaný, s pomotanou hlavou a kutálejícíma se očima jsem u něj zastavil. Přešlápl jsem, abych vyrovnal rovnováhu, ale stejně jsem si nakonec sednul na zadek. Přitlačil jsem si dlaň na bolavé místo na hlavě a odkašlal si kvůli slané chuti v puse. Když jsem se trochu srovnal, podíval jsem se na něj. Opravdu hleděl do dálky, asi v ní četl nějaká moudra. Byl štíhlý, prsty mu propojovaly poloprůhledné blány a celá mokrá kůže se leskla modrým odstínem. Zepředu světlejším, na zádech spíš tmavším. Vlastně mě udivovalo, že mu nechyběly vlasy.

„Jak jsem se sem dostal?" zamumlal jsem a připadal si jako ve snu. On se na mě podíval, ale nereagoval. Natáhl ke mně ruku. Trochu jsem ucukl, jelikož jsem to nečekal. Ještě pomaleji se tedy nahnul a tentokrát jsem ho nechal. Přiložil vlhkou ledovou pravačku na mé čelo pod rozčepýřené prameny vlasů a chvíli ji tam nechal. Asi kontroloval teplotu. Zkoušet něco takového, když vaše tělesná teplota nikdy tak vysoko nedosáhne, musí být obtížné.

„Tys mě vytáhl?" promluvil jsem znovu a on paži stáhl zpět k sobě. Ignoroval mě pohledem pryč a něco v těch jeho očích mě nutilo si myslet, že chápe, co mu říkám.

„Ty... umíš mluvit?" podíval jsem se na něj zpříma. On mi opětoval vážný pohled a zakýval hlavou.

„Rozumíš mi?" kontroloval jsem a on opět kývl. Hned mě napadlo, jestli tohle není jeho odpověď na všechno.

„Tak něco řekni," pobídl jsem ho zaujatě, ale on hlavou tentokrát zavrtěl.

„Proč ne?" dovolával jsem se odpovědi. Jaký důvod by měl k tomu, aby nepoužil svůj jazyk, když mohl. Ne, zase jen zavrtěl, díval se u toho ke svým nohám.

„Takže neumíš mluvit," povolil jsem zklamaně. On protočil oči, sebral se a odcházel k vodě. Obličejem tedy každopádně mluvit dokázal.

„Počkej!" pokusil jsem se ho zdržet už podruhé. Zastavil jako voják a obrátil ke mně horní polovinu těla. Stál už po kotníky ve vodě a já byl příliš malátný, abych se vůbec zvedl. „Kam jdeš?"

„Počkej, co mám dělat?" zvýšil jsem trochu bezmocně hlas, když beze slova pokračoval v chůzi. Aniž zastavil, pokrčil rameny a skočil šipku do vody, načež se po něm slehla... voda. Doslova. Tak nějak jsem se sebral a dokráčel tam až po kotníky, jako bych si nebyl jistý, jestli přeplavu oceán, jenž se mi rozvíral před očima.

Když jsem tam čuměl dost dlouho, vydechl jsem a odebral se zpět k palmám, abych se usadil. Slunce na kůži pálilo, že by mě ani pára nepřekvapila. Nechal mě tu umřít. Napospas samotě a hladu. A žízni. Byl jsem vyčerpaný. Zavřel jsem oči a vnímal každý slabší vánek, co mě ochladil. Usnul jsem asi do půl hodiny.