Oneshoty

Kamarád soupeř

Třídou se nesly pouze občasné výdechy, škrábání propisek o papír a učitelovo bušení do klávesnice. Kluk z druhé lavice prostřední řady se mračil na desátou otázku. Nevěděl. Srdce se mu rozbušilo o něco více a on přeskočil na další cvičení. Zapsal svou odpověď. Neuklidnil ho fakt, že byl schopný vyplnit naprostou většinu testu. Rozhodilo ho, že si u dvou otázek nebyl úplně jistý a na třetí řešení si nedokázal vzpomenout vůbec. Znovu a znovu se k nim vracel. Zrak mu padl na kluka sedícího u okna. V klidu psal. Nevynechal jediné prázdné místo!

Rozhlédl se dál, i na učitele. Cítil nepříjemné vzrušení. Jak se stalo, že neví?! Včera se na to učil tak dlouho! Obral se kvůli tomu o tři hodiny spánku. Spal jen necelé dvě! Jestli nebude mít dobré známky, nikdy se v životě neuživí! Všechny zklame!

Rozbolela ho pravačka, tak pustil propisku. Tichá třída mu hučela v uších po boku jeho bláznivého srdce. Všechno bylo tak hlasité! Cítil fyzickou bolest uvnitř hrudi. Přiložil si na prsa ruku a s pomocí druhé vratce vstal ze židle. Podlaha se pod ním houpala, ale zvládl se prodrat lavicemi ke dveřím a vypadnout ven. Zabouchl za sebou, ale samotnou ránu slyšel jen tlumeně. Nemohl dýchat! Nemohl nabrat dech!

O něco mladší chlapec od okna dopsal poslední větu a odevzdal práci. Ledabyle se podrbal na zátylku, než zmatenému učiteli řekl, že se za zmizelým dojde podívat. Dospělý to uvítal, jelikož absolutně netušil, jak se situací správně naložit. Nastoupil teprve před měsícem.

Student potichu vyšel z učebny a klidným krokem se vzdaloval. U schodů se namátkou rozhlédl, přesto spolužáka málem přešel. Zarazil kroky a nahodil zpátečku. Vystoupal jedny ze dvou schodišť a v mezipatře udělal pár kroků ke schoulenému třesoucímu se tělu. Černovlásek potichounku bezmocně vzlykal.

„Co se děje?" mírným hlasem k němu promluvil, velmi něžně přiložil dlaň na tmavé vlasy a dřepl si k němu. Tím ho jen víc rozvzlykal. Druhou rukou ho hladil na paži od ramene k lokti, občas až k předloktí podél skrčených kolen.

„Jsem tady s tebou," podporoval ho polohlasem. Plačící se začal zvedat na nohy a marně se pokoušel ukočírovat své emoce. Stále nedokázal pravidelně dýchat, vzduch do plic nabíral divoce jako malé dítě. Brekem takřka škytal. Zadrhával se a nebyl s to pořádně vyslovit, že mu nic není.

„Nevadí, nevadí," hladil ho příchozí, tentokrát po zádech, „nepospíchej." Černovlásek se i přesto snažil příliš rychle popadnout dech, vstát, vzmužit se. Kdykoliv už to vypadalo nadějně, s novou vlnou bolesti klesl v kolenou a kryl si ústa.

„Noták..." konejšil ho mladší. Jen těžko zůstával ledově klidný, když si vzal zodpovědnost za člověka, co nedokázal stát rovně, jak se mu zapínaly svaly v útrobách, a měl nudle a slzy snad všude. „V klidu, nikam nemusíš jít."

Zastavil ho raději už před schody a zatarasil mu cestu pevným, přesto jemným objetím. Jako by byl černovlásek tak křehký zvenku, jako byl v tu chvíli uvnitř. Věděl, že jakýmkoliv soucitem jen rozdmýchává další plameny emocí, ale myslel, že je správně, aby si druhý pláčem ulevil pořádně, když už s tím začal. Trpělivě čekal na vhodný moment pro svou otázku.

„Řekneš mi, co se stalo?" zeptal se. Seděli na nejvyšším schodu a černovlásek stále usedavě plakal, přesto podstatně tišeji. Tu a tam se dokázal na pár sekund úplně uklidnit, než se mu vrátil smutek. Nyní začal povídat a s tím opět propukl v pláč. Ovšem rozumět mu bylo, když se člověk trochu snažil. Mladší pochopil, co ho trápilo, ale nebylo to vábné zjištění. Jeho otec byl závislý na všem možném a nedokázal plnit svoji práci. Která mimochodem jistě nepatřila k legálním. Syn se tedy musel domluvit s jeho nadřízeným, že zanedbanou část pokaždé odpracuje za něj. Jenže práce to byla málo placená a velmi náročná – dle slov chlapce nikdy nic nestíhali, za což je trestali. Jak, to bylo otázkou. To se rozumí, že už takhle pracovat nechtěl. Potřeboval opravdovou práci, aby to někam dotáhl. A k té opravdové práci potřeboval vzdělání. Dosud měl velké naděje, jelikož byl vždy nejlepší ze třídy, ale poslední testy ho srážely k zemi. A dneska...

„Chápu," stále ho hladil spolužák, když se znovu rozbrečel, „je to hrozná situace. Divím se, žes to vydržel tak dlouho. Jsi statečnej."

. . .

Testy. Na každou lavici už dopadl papír a on ten svůj nedostal. Holky, co všechno rozdaly, si už posedaly. V chlapci z prostřední řady hrklo. Učitel vstal s listem v ruce a neúnosně pomalu k němu došel. Nevěděl si rady, jak by měl projevit své starosti o žáka.

„Vy máte práci tady," nejistě mu písemku podával, „vím, že vám záleží na známkách, takže pokud byste chtěl, přijďte za mnou po hodině a domluvíme se na opravě." Černovlásek už viděl svou známku. Dvojka. Jeho první dvojka na této škole. Snažil se nedat najevo zklamání.

„Pokud byste s čímkoliv potřeboval pomoct, udělám, co bude v mých silách," slíbil kantor a bez odpovědi se odebral na své místo. Řekl všechno správně? Doufal, že se žáka nějak nedotknul.

Kluk od okna se na kamaráda zkoumavě díval. Setkali se pohledem a starší s nechutí ukázal test. Vyzval ho tím, aby také odhalil svou známku. Jedna. Odevzdal práci tak brzy a stejně dostal nejlepší známku!

To ovšem neplatilo pro testy, které se psaly poté. S každou opravenou písemkou se černovlásek zajímal o výsledky druhého a nemohl si nevšimnout, že se horšil. O malinko, ale přece. Schválně se podíval, co v testu mladší zkazil. Chyby se vyskytovaly v případech, kde by je nehledal. Ne u tak chytrého kluka. Zezačátku to bylo zvláštní, pak mu však došlo, že to nejsou chyby. Účelně si kazil známku!

„Proč to děláš?" mračil se na něj.

„Chceš mi vyčítat, že nejsem perfektní?" bránil se s klidem tázaný, jelikož ho nepřekvapovalo, že jeho činy nezůstaly bez povšimnutí.

„Nechci, abys mi pomáhal na úkor svých známek," vynadal mu černovlásek a zavrtěl u toho hlavou, „stejně vím, že bys byl lepší, kdyby ses zasnažil."

„Mně na známkách nezáleží tolik jako tobě," mykl rameny a poplácal prázdné místo vedle sebe, „navíc máš nevýhodu, když do toho ještě pracuješ. Takže jsi naopak lepší než já."

„Nikoho nezajímá, že pracuju, musím bejt nejlepší i tak," postěžoval si v protiargumentu starší, ale posadil se k němu.

„Abys to někam dotáhl, nepotřebuješ mít nejlepší známky, musíš hlavně zvládnout pohovory, dokonce ani maturita zase tolik lidí nezajímá. Chtějí jen vidět, že ji máš," pokoušel se mu odlehčit. Než stačil černovlasý cokoliv odpovědět, rychle přesměroval jeho myšlenky.

„Když mluvíme o maturitě, víš, kam bys chtěl jít dál? Nebo jaký volitelný předměty si vybereš příští rok?" Starší opravdu chtěl něco namítnout, ovšem tady se zarazil. Hluboce se zamyslel.

„No, mám takový dilema..."