Oneshoty

Strach, nejmocnější emoce (gay)

„Víte, jak jsem vám povídala o bratrovi," utne chvilku ticha dvacetiletá dívenka, „pamatujete si to?"

„Pamatuju si všechno, co mi říkáš," kývnu a pohnu figurkou na hracím poli. Ruce se mi klepou a kůže mi visí, ale paměť slouží jako za starých časů. Snad ještě líp, co umřela moje sestřička, poslední, kdo mi zbýval.

„No, tak já za něj tu přihlášku nakonec podala," podepře si hlavu rukou a hodí kostku přes celé hrací pole.

„Na vysokou?" vymaním ze sebe a odkašlu si. Hlas se mi posledních pár let pořád třese.

„No, no," kývá energicky a postupuje o dvě pole vpřed.

„Neříkala jsi ale, že on tam nechce?" zabrumlám polohlasem.

„Já vím, já vím," zastaví mě hned, „Vy jste zase proti, vím, že nechcete, abych to dělala. Ale ten kluk má potenciál! Nesmí promarnit život tak jako já."

„A myslíš, že ho tím učiníš šťastným?" podívám se jí do očí a pak na nos a ústa. Má hezký úsměv.

„Víte, co já bych za to dala?" vytáhne obočí, „určitě mi nakonec poděkuje!"

„Lindo," oslovím ji starostlivě, „myslíš to dobře, to je vidět. Pokud si jsi jistá, že je to správné, nebudu ti to vymlouvat. Přesto bych ti chtěl povyprávět o jedné své zkušenosti. Poslechneš si to? I když jsi tu jen kvůli penězům?"

„Dobře," usměje se na mě a z balíčku karet si jednu lízne. Přečte si ji, položí na odkládací balík a posune se o políčko dozadu, „ani už nemám potřebu Vám vymlouvat, že tu nejsem jen kvůli penězům. Vy si stejně budete myslet to své."

„Učíš se rychle," pochválím ji a dám se do vyprávění. Vybavuji si to, jako by se to stalo včera. Nejsem si jistý, jestli bych si to přál zapomenout nebo ne. Vědět občas hodně bolí.

Vhodil jsem košík na skener a čekal, až přístroj vypočítá cenu. Už tak živým prostředím se ozvalo hulákání, že mám počkat na obsluhu. Přikolébala se ke mně stará paní a prohrábla můj nákup. Její ochrana měla modrou barvu – ta byla nejlevnější. Takových lidí jsem se i já často obával. Můj chránič byl černý, podobně jako mnohých dalších. Na léto jsem si kupoval bílé, abych se neudusil, ale už byl podzim, tak jsem používal tmavší varianty. Nevyplatí se hledat hezké barvy, protože se nehodí k barvám oblečení. A měnit ochranu v průběhu dne, když jdu nejdřív do školy a pak na brigádu, je příliš obtížné. Musel bych se zastavit doma, protože těžký chránič se smí sundávat jen, pokud jsme sami. Na veřejnosti nikdy člověk nesmí odhalit nos ani pusu.

„Všechno v pořádku," ustoupila paní od malého displeje a už kulhala zase pryč. Zaplatil jsem červenou kreditkou, protože s tou jsem mohl koupit cigarety pro tátu. Bílá už by na mě křičela, že kouření není prospěšné pro mé zdraví. I kdybych upozornění vypnul, řvala by znovu. Pokud bych i tak neuposlechl, riskoval bych zablokování platby a nemožnost si koupit cokoliv na dvacet čtyři hodin. Takhle zkrátka dnes kreditní karty dohlíží na spokojený život uživatele. Sledují, co si jejich majitel kupuje a mají povinnost ho upozornit na vše nezdravé, příliš drahé vzhledem k celkovému bohatství na kartě, nebo na věci nedůstojné, nebo ani nevím.

Rozešel jsem se k metru, jež zrovna přijíždělo. Nacpal jsem se mezi lidi a dělal vše pro to, abych se o každého otíral co nejméně. Je zakázáno sahat na lidi, dotýkat se můžeme jen sami sebe. Metro je výjimka, kterou každý z nás musí překousnout. Asi rok zpátky se ustanovilo, že není povoleno se přepravovat osobním vozidlem v rámci jednoho města. To kvůli ekologii, myslím. Mají to povolené jen některé profese včetně ministrů, poslanců a podobných. Taky bohatí si to mohou dovolit, jelikož mají na zaplacení hvězdičky na řidičském průkazu.