Oneshoty

Ach ty školní lásky (bl)

Nádech, výdech. Rozhlédl jsem se kolem, ale viděl jen vlasy. Jsem vysoký, takže dokud vidím pačesy, nikdo se na mě zaručeně nedívá. Malý lísteček jsem mezi palcem a ukazováčkem stiskl, načež jsem ho prohodil škvírou skříňky. Jakmile bylo dokonáno, ustoupil jsem o dva rychlé kroky dozadu, což muselo vypadat, že činu lituji. Nevím, jestli to byla pravda. Teď už zbývalo jen počkat. Snad aspoň odpoví! Natáhl jsem už tak dlouhé kroky a zmizel za rohem.

. . .

Otevřel jsem skříňku a hodil boty dovnitř. Hrábl jsem na poličku pro učebnice, co jsem si tam nechal pro dnešek, a jedna mi málem vypadla z náručí. Samotná polička je nad úrovní mých očí, dokonce nad mou hlavou. Z učebnice mi asi něco vyklouzlo, často tam strkám úkoly a všemožné papíry. Možná tam vězí i ta ztracená třídní fotka, za níž rodiče zaplatili. Stejně na ní nejsem vidět, trčí mi jen hlava. Sehnul jsem se pro útržek a rychle ho za pohybu prohlédl. Skoro jsem ho automaticky zašoupl zpět pod obal učebnice, když mi došlo, že tohle není moje. Bylo to ale pro mě. Stálo tam: "Už od prváku se mi líbíš. Pokud jsi opravdu na kluky, dal bys mi šanci?" Druhou stranu pro sebe měly jen čísi jméno a telefonní číslo. Zabouchl jsem skříňku a znovu v puse začal přežvykovat plastový zbytek od lízátka. S psaníčkem v kapse jsem se vydal do třídy. Na parapetu naší kmenové třídy někdo minulý rok zapomněl svou ročenku, čehož jsem hned využil. Zalistoval jsem a procházel jména. Díky bohu byla seřazená abecedně. Našel jsem ho těsně před zvoněním, když ke mně dosedal kámoš z lavice. Krátce se mě zeptal, co provádím, a já mu ještě strozeji odpověděl. Obdivně si papírek prohlédl a posunul mi ho zpátky, když vešla učitelka.

V její hodině jsem zvládal koukat do ročenky, aniž by mě přistihla. Ten kluk byl o rok mladší, ale neměl jsem páru, jak vypadal. Seznam jmen u tříd byl vedle společné fotografie spíš orientační. Sledoval jsem tváře na fotce a přemítal, který z chlapců by mohl být autor tohoto vyznání. Vytáhl jsem telefon a opsal do něj číslo. Odeslal jsem zprávu a čekal, jestli dotyčný třeba neodpoví hned. „Čus, můžeme se sejít před školou ve tři a uvidíme." Znovu jsem projížděl obličeje zrakem. Nikdo z nich nevypadal jako buzna.

. . .

Už při zvonku na konci hodiny jsem hledal v tašce mobil. Spěšně jsem odemkl displej a bleskově rozklikl zprávu od neznámého čísla. Srdce se mi zastavilo a zase rozběhlo. Na plné obrátky. „Čus, můžeme se sejít před školou ve tři a uvidíme." Hledal jsem v těch slovech možná moc hluboký význam, ale bál jsem se, že mi něco unikne. Bere mě v potaz! Co když se mu nebudu líbit?! Možná jsem na něj příliš vytáhlý! Co když to všem vykecá?!

. . .

Opřel jsem se o zábradlí a vyčkával na toho třeťáka. Jedl jsem chipsy, abych si zkrátil dlouhou chvíli. Raději jsem moc nevyhlížel, stejně bych ho nepoznal.

. . .

Přiběhl jsem a s respektem a ostychem se zarazil asi dva metry od něj. Čekal tam, opravdu přišel! Zadýchaně jsem se omluvil, že jsem se stavoval doma, protože jsem končil o půl druhé. Podrbal jsem se na zátylku a on si strčil do pusy brambůrek, jenž se s mým příchodem zarazil v půlce cesty. Jeho zrak se zúžil, jako kdybych mu snad o něčem lhal. Přejel mě jím od hlavy až k patě a působil nepřístupně. Bál jsem se toho, co mělo přijít. On ruku oprášil a i jí se zapřel o železo za sebou.

. . .

„Chceš se bavit kvůli tomu, že jsem před rokem po škole chodil nahej?" nedůvěřivě jsem spustil. Nebyl by první. Nečekal jsem, že to bude tenhle. Hooodně vysoký, bledý kluk, docela hubendíra. Koukal jsem na něj zespoda, což bylo přinejmenším nekomfortní. Díky bohu mezi námi udržoval odstup.

„Ne," vyrazil ze sebe stydlivě a strčil protáhlé ruce do kapes. „Vlastně jo. Nebo- ah, promiň, jsem nervózní."

. . .

Pamatoval jsem si ten den. Vycházel jsem tehdy ze záchodu, když jsem se minul s malým naháčem. Zakrýval si pouze přirození, na holých zádech měl aktovku a „nenápadným" telefonům, které ho snímaly na památku, nevěnoval jediný pohled. Nedokázal jsem z něj spustit zrak. Vůbec nevypadal, že by se bál, co kdo na to řekne. Ještě ten den jeho jméno zaznělo z reproduktorů ve všech třídách s tím, že se má dostavit do ředitelny. Zahlédl jsem ho poté ještě jednou, když se oblékal u své skříňky. Vídal jsem ho od té doby na chodbách a jeho nedbalost, styl chůze, všechno se mi zarylo do paměti.

„Tak?" pozdvihl obočí a nebyl pln přívětivosti, když jsem mu nedal čistě negativní odezvu.

„Jo, všiml jsem si tě díky tomu poprvé," dal jsem šanci pravdě, „ale musíš uznat, že s tvojí výškou bych si tě jinak asi všimnout ani nemohl." Vyhl jsem se jeho očím, protože ne všichni jsou v pohodě, když se mluví o jejich vzrůstu. On se však ušklíbl.

„Seš vtipnej," poznamenal, jako by mi věnoval plusové body. „Proč myslíš, že jsem buzík?"

. . .

Zmrzl na místě a já byl takřka schopen číst jeho myšlenky. Panebože, on není na kluky? Co když někomu vyžvaní, že se mi líbí!

„Povídá se," špitl a podrbal se ve vlasech. Nevěděl, co s rukama, takže je znovu skryl v kalhotách.

„To vím taky," uchechtl jsem se. Chtěl jsem ho jen trošku potrápit. Bylo úsměvné, jak byl z prcka jako já takový obr úplně vedle.

„Je to pravda...?" zeptal se, a kdyby nebyl o víc než půl metru vyšší, zvedl by na mě zespoda oči. Nevím, jak ze sebe dokázal vyloudit tenhle pohled.

„Možná jo a možná ne," mykl jsem rameny, „ty?"

. . .

„Čistě teoreticky bych mohl být," zabrblal jsem, hravě semkl rty a vzhlédl k nebi. Byl to vtip, jasně že jsem byl na kluky.

„A prakticky?" vyzvídal s úsměvem na tváři. Vždycky zvedal levý koutek výš než ten pravý.

„Praxi nemám," pohodil jsem rukama nezkušeně a vžil se do role uchazeče o pracovní místo. On se zasmál.

„Ale stojíš o ni," uhodil hřebíček na hlavičku, sehnul se pro batoh a s ním se rozkročil směrem ke mně, pryč od školy. Ruce jsem vložil do kapes, ale hned je zase vytáhl. Mít je kratší, nemusím pořád řešit, co s nimi.

„A ty možná taky a možná ne, co?" zašklebil jsem se a taky jsem nejspíš trefil do černého.

„Správně," pochválil mě a já se připojil k němu, „takže co přesně kromě mýho fešnýho těla tě na mně přitahuje?"