Oneshoty

Pohřeb (bl)

Monitoruju dění skrz kameru koupenou přímo pro tyto účely. Vidím, jak lidi brečí nad ztrátou člověka, jež je při tom s potěšením sleduje. I můj přítel stojí opodál. Koukám na obrazovku, všichni mají rudé tváře a kryjí své obličeje v dlaních. Vyhovuje mi to, lichotí mi to, jsem tak moc nad věcí! Luskám nepravidelně oběma rukama. Zaměřím se na partnera a otřesu svou pravačku, jako kdybych ji měl mokrou. Miluju takové situace, nemůžu si pomoct! Nedokážu zůstat v klidu!

Nakloním se blíž obrazu. Nepláče snad? Můj přítel nepláče?! Otřu prsty o dlaň s palcem, jak se sype zrní slepicím, a párkrát do toho lusknu. Ani nemrkám. On se rozhlíží kolem. Má velké kruhy pod očima – nespí, když si v noci pouštím hudbu. Dělá kroky tam a zpět... něco hledá? Podrbu se na hlavě a otřepu ruku. Položím ji na stehno a párkrát ho promasíruju. Očima přeskáču přítomné. Nikdo jiný nic nehledá. On chodí kolem čím dál víc, až zastaví u kamery. Nevidím nic než nohy. Sehne se, uchopí kameru a natočí ji.

.

Kamera se zaleskne a já si vybavuji, jak jsme se nedávno zasekli u výlohy s elektronikou, na niž se přítel zaujatě díval. Ohlédnu se za odcházejícími lidmi naplněnými žalem. Zrodí se ve mně zlost, ale zároveň jakási lhostejnost. Zamířím kameru na sebe a unaveně ho oslovím.

„Já už dál nemůžu. Rozcházíme se. Zítra se stěhuju pryč."

.

Vyběhnu z malé budky a zabrzdím až u něho! Dýchám zběsile a mračím se!

„To nemůžeš!" rozkřiknu se. On emocionálně vůbec nereaguje, jen si mě prohlíží.

„Ale můžu. Můžu si dělat, co chci," vlídně odpoví. Zatnu ruce v pěsti.

„Ne! Se mnou se ještě nikdo nerozešel! Vždycky vztah ukončuju já!" poučuju ho nevěřícně a ukazováčkem šermuju. On se uchechtne.

„Všechno je jednou poprvé."

„Jdu si sbalit" dokončí trpce a odchází. Zůstávám stát na místě, nedokážu se pro jednou ani hnout.