Oneshoty

Na ledě (gay)

„No, už to zvládáš," ukázal mi palce vzhůru kamarád a do minuty zmizel. Potácel jsem se v davu a snažil se neztratit rovnováhu, což mi připadalo nemožné. Do čeho jsem se to nechal uvrtat? I malé děti kolem bruslily s lehkostí, jako by se snad na ledě narodily. Kdežto já... neklouzal jsem, podkluzoval. Od ladnosti jsem měl daleko, ať jsem se snažil sebevíc. Zpomalil jsem a hledal v proudu lidí kamaráda. Jezdil rychle – hokejista. Jezdil dokonce pozadu, překládal... umořeně jsem vydechl a pokusil se soustředit na sebe. Přidal jsem a na malou chvilku měl pocit, že opravdu zvládám. Hned nato se mi ostrá hrana zařízla do vyjeté drážky a já zamáchal rukama studeným vzduchem. Při náhlé změně směru jsem to do někoho napálil a stáhl ho s sebou, když sám náraz ustál a chtěl mě přidržet.

„Pardon," vypadlo ze mě, jakmile jsem se posadil. On už se se smíchem sbíral. Setkali jsme se očima a on mi podal obě ruce, když už stál na nohách. Také se omluvil. Konečně jsem se vypletl z nečekaného sevření jeho duhovek a vložil mu ruce do dlaní. Silně mě vytáhl a vytvořil pro mě místo krátkým krokem vzad.

Oprášil mě levačkou, načež se pozadu plynule rozjel. Tím by to pro nás skončilo, kdybych se ho stále roztřeseně nedržel.

„Poprvé na ledě?" zakřenil se a nenechal mě v tom. Nabídl mi i tu levačku. Uhodl to s elegancí profesionála.

„No, podruhé po jedenácti letech," nervózně jsem se uchechtl. On mě chytl trochu pevněji a částečně se podíval, kam couvá.

„Jak to po jedenácti letech?" stále se usmíval. Vedl mě, jako bychom tančili. Podařilo se mi trochu srovnat tempo a nešlapat tolik zelí.

„Poprvé jsem byl na jezeře a moc se to nevyplatilo," vyhnul jsem se jeho očím a místo toho sledoval své kroky hned za jeho nádhernou jízdou. On se zachichotal.

„A to jsi přišel sám?" i když jsem nepustil jeho předloktí, malinko mi drknul do brady, abych se díval dopředu.

„Ne, jsem tu s kamarádem, je to hokejista," rádoby jsem se porozhlédl, ačkoliv jsem byl příliš zaneprázdněn svýma nohama. On se nejprve koukl za sebe, protože jsme se blížili do zatáčky, a pak se zadíval do dáli.

„Červená mikina?" zaměřil se na někoho za mým ramenem. Odkýval jsem mu to, ale nechápal jsem, jak mezi všemi těmi nadanými lidmi vypíchl právě jeho.

„Hokejista možná dobrej, ale kamarád nic moc," uchechtl se a já si všiml, jak má růžové tváře a špičku nosu.

„Já ho chápu," polohlasem jsem se ho zastal, ač jsem věděl, že to nebylo myšleno vážně. Podíval jsem se od nohou zase na něj a on se usmál.

„Zkus ještě víc prodloužit krok, já tě podržím," přechytl si mě, aby bylo jasné, že to myslí vážně. Zkontroloval místo za sebou a upravil naši dráhu, abychom neohrozili dítě, nebo aby neohrozilo ono nás.

„Nemusíš se dívat na led, před tebou jsou zajímavější věci," pohodil hlavou za sebe po chvilce. Byla to spíš taková metafora, přesto zrovna přede mnou opravdu bylo něco zajímavého... jeho tvář, úsměv, oči. On.

„Ah, au, asi chytám křeč," zapřel jsem se víc rukama a pohnul si bruslí, aby mi neškrtila nohu. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem si ji špatně utáhl, nebo jestli se mě jen svaly snažily dostat pryč z nekomfortního pohybu.

„Dobrý?" hihňal se a zabral rukama, aby mě podpořil.

„Nevím," prošlo mi ústy, ačkoliv jsem chtěl říct, že se nic neděje.

„Můžeš si na chvilku sednout," navrhl a už jsme se poklidně prodírali bruslaři k východu, k lavičkám. Došel se mnou po gumě až k prázdnému místu a chvíli se na mě díval.

„Mávni na mě, kdybys chtěl ještě jezdit a pomoc," řekl nakonec a odešel dřív, než jsem se vzpamatoval a odpověděl. Vlezl za mantinely a automaticky se rozjel. Čuměl jsem, jako bych přišel o mozek. On byl tak super! Přesně věděl, co dělat, nemusel ani přemýšlet. Vypadal tak dobře, bože!

Dojel za mým kamarádem, jenž zrovna vypadal, že mě postrádá, vzal ho zvenku a pozadu před ním jel, zatímco mu něco říkal a ukazoval mým směrem. Kamarád se na mě podíval a já mu mávl. Zopakoval gesto. Ten kluk se rozjel do zatáčky jakoby nic, nohy jednu přes druhou a hned zase naopak. Opsal kus kruhu a za jízdy se otočil čelem vpřed. Dohnal nějakého svého známého a rovnou mu uštědřil kamarádský pohlavek. Začali se prohánět mezi ostatními a já sledoval představení těla nového přítele. Koordinace všech těch pohybů byla jako z jiného světa. Měl jiskru, zápal. A nádherný úsměv...

„Hej, co tady sedíš jak brambora?" probral mě kamarád a drknul do mě.

„Měl jsem křeč..."