Oneshoty

Socha s legendou (bl)

„No, dělej, než někdo přijde," nabádají mě a popohání strkanci do zad, „je to jenom jedna pusa." Průvodce už vypráví legendy soch za dveřmi, ale moje parta je stále tu. Legenda této sochy je totiž zajímavá. Jde o ochránce, který čeká na svého pána, jenž ho opustil stovky let zpátky. Mají spolu mít jakýsi poměr, tuhle část jsem přeslechl. Podle legendy má jednoho dne sochu políbit blonďatý kluk s pihou na krku přibližně tam, kde ji mám já...

„Rychle, za chvíli si všimnou, že jim chybíme," tlačí na mě. Už tak stojím za páskou, kde nemám co dělat. Socha – muž urostlý, většího vzrůstu než normální lidi, ale se stejnými proporcemi – částečně klečí, zamrazen v jakémsi pohybu. Oči má zavřené. Je polonahý, stejně jako většina soch.

Rozhlížím se k jedněm dveřím a k druhým, než se přiblížím. Všímám si malé jizvičky pod jeho okem. Skandování kamarádů nabírá na síle a já pokládám ruku do záhybu jeho krku. Mé teplé rty jsou od těch kamenných jen centimetr dva. Zavírám oční víčka a lehce tisknu ústa na studený povrch.

Čas se zpomaluje. Nejprve slyším nadšení přihlížejících spojené s opožděným alarmem. Ještě než vůbec otevřu oči, slévá se tento zvuk s jiným snad ještě hlučnějším. V ten moment se bez varování ocitám sražený k zemi, zakrytý těžkým tělem, které už není z kamene, nýbrž z masa a kostí. Uvědomuju si řinčení zbraní a řev lidí. Jsme v boji. Před chvílí tuhé tělo mě brání, a když je čistý vzduch, zvedá se.

„No konečně, kdes byl?" oslovuje mě, „dal sis načas, fakt že jo." Díky němu hned stojím na nohách a jsem připraven běžet, kam mě potáhne. Už při prvním kroku ho však do zad zasáhne šíp a on na moment ztrácí rovnováhu. Raněné maso na rameni ho donutí krátce zasténat. Na nic však nečeká a běžíme k blízkému lesu.

Než se naděju, nese mě v náručí, abych ho nezdržoval. Pádí mezi stromy, ani se neohlíží zpět. Je velmi rychlý a silný. Přesto oba slyšíme nepřítele, jak se žene dvacet třicet metrů za námi. Socha brzdí a v rámci možností mě jemně pouští na zem. Rozhlédne se a nečekaně mě přirazí na kůru stromu, dlaň přímo na mém splašeném srdci.

„Tady počkej, ani nedutej," řekne s rozkazem v očích. Rovnou si vytáhne šíp z rány a rozbíhá se do útoku. Slyším hlasy a zvuky boje dvou podobně stavěných bytostí. Zřetelně rozpoznám smrtelný zářez a modlím se, aby mě zpoza stromu nenapadl nepřítel. Srdce mi poskočí, ale začne se uklidňovat, když rozeznám muže ze sochy, ohozeného několika kapkami velmi světlé krve.

„Co se to děje, kde to jsme?" vypadne ze mě vyděšeným hlasem, jak hledám odpovědi, „já nechápu... to je ta legenda? Je pravda, nebo...?"

„Legenda?" přeruší mě, vezme mou ruku a táhneme se dál lesem, ač už klidněji.

„To není legenda, je to prostě tak. Sám jsi mi slíbil, že se vrátíš. Ale že ti to trvalo," zasměje se na mě, „jsem rád, že jsi tady."

„Ale co tady dělám? Já vůbec nevím, kdo jsi..." nejistě se na něj dívám ze strany. I on se po mně ohlíží.

„Nevíš?" zarazí se. „A kruci, tak to se muselo stát něco špatnýho."

„Derek," představí se a pevně mi podá ruku, „nejsem nikdo důležitej, to spíš ty."

„Jak to?" zajímám se spíš proto, abych se ujistil, že to neznamená nějaké povinnosti nebo zodpovědnost.

„Ty asi nevíš vůbec nic, co? Tak tě zasvětím."

„Ty," dloubne mi do hrudi, „jsi místní princ."

„Já," ukáže na sebe, „jsem tvůj ochránce. Jsem princ odjinud, ale nedostanu žádnou zemi, nejsem nejstarší." Mykne rameny a překročí mezeru mezi mladými smrčky, kudy ho následuji.

„Já jsem princ?"

„Jo. Poslyš," zvážní, „teď tě dovedu domů. Je to komplikovaný, když si nic nepamatuješ, protože za měsíc se bereme." Můj svět se v ten moment zasekne a teprve zpětně poslouchám jeho další slova. „Je to takový trapný, předcházelo tomu spoustu dohadů a ty ses mi strašně bránil, ale nakonec je to nejlepší řešení. Jenže pokud si nic nepamatuješ..."

On se zamyslí a já zpracovávám informace. Co tady probůh zrovna já dělám, ptám se sám sebe. Přesto cítím cosi nenápadného v hrudi, jako kdybych se mu mohl oddat a věřit úplně ve všem.

„Proč jsem nakonec změnil názor?" pokouším se o normální tón. On se na mě krátce usměje.

„Neřekl jsem, že jsi změnil názor," zakření se, „ale rád to slyším. Tak aspoň něco sis nechal." Na rozdíl od něj krčím obočí v nepochopení. Myslí tím, že jsem si nechal city k němu? Je můj lidský život snad jen nějaké klidové stádium, než se vrátím do tohoto divnosvěta? Takže jsem mu právě nechtěně prozradil, že mě přitahuje? Už už se chci zeptat, když mě s šeptnutým „bacha, kentaur!" zatlačí do hlavy, abych si dřepnul za křoví. Sám se ke mně také skrčí. Chvíli pozoruje situaci, než se na mě s úsměvem otočí.

„Chyběl jsi mi," prozradí nekrytě a mně to nedá, musím se zasmát.

„Ty mně ne," vypustím na rovinu, čemuž se potichu rozesměje i on.

„Styl humoru ti taky zůstal," konstatuje mile.

„Kéž by ses pamatoval," vzdychne zaláskovaně, což mi připadá roztomilé, ale smutné.

„Kdyby jo," začne se zvedat, jakmile usoudí, že vzduch je čistý, „už bys mě tahal zpátky za ten keř." Zakření se a pokračujeme v chůzi. Znenadání opravdu cítím neznámé nutkání se mu přiblížit. On se opět zasměje jen tak. Asi je veselý, když se mu vrátil jeho princ.

„No, musím si asi máknout, jestli tě mám přesvědčit, že ta svatba za měsíc je dobrej nápad," zachechtá se.