Oneshoty

Slunce, co nezapadá

Slunce se líně pohybovalo nad obzorem a stále se mu nechtělo k němu sestoupat. Protože stále mělo sílu, šestice chlapců se usadila na schody vedlejší ulice, s výhledem na fontánu. Bavili se a smáli, ale jak už to u kluků bývá, všechny hlavy naráz se otočily v momentě, kdy k vodě přistoupil hlouček dívek. A všechny pěkné!

Jeden za druhým polohlasem vybírali, kterou z nich by si nechali líbit. Když modrooký tmavovlásek už po čtvrté zaslechl cosi o tom, že všechny dívky jsou pěkné, až na tamtu vzadu, diskrétně si odkašlal.

„Mně se zdá nejhezčí," prohodil, čímž na sebe upoutal pozornost všech kamarádů, co si ho zvědavě prohlíželi.

„Je celkem tlustá," vyslovil nahlas jeden, co si ostatní jen potichu mysleli. Modroočko se na předmět zkoumání na chvilku zadíval, než zavrtěl hlavou.

„Ani ne. Když se podíváš zblízka, je jediná, co není kost a kůže," sklopil pohled, protože se pár holek otočilo jejich směrem. Raději se podíval do očí jednoho z kamarádů. „V obličeji je taky hezká, tak co."

„Ujde, ale oproti ostatním..." oponoval mu zase jiný přítel. Prohrábl si vlasy a ujistil se pohledem za sebe, k fontáně.

„Já nevím jak vy, ale já bych třeba nechtěl jebat kosti," odfrkl si tiše tmavovlásek a mezi chlapci se rozlehla krátká pauza.

„Jdi si říct o její číslo," vyzval ho nejvyspělejší z party a ušklíbl se na něj – jako obyčejně nebral nic moc vážně. Všichni mu přitakali, že je to dobrý nápad. Tmavovlásek si je přejel očima jednoho po druhém. Semkl rty a vydechl. Pokrčil rameny a začal se zvedat.

.

„Nemyslím si, že jsem ošklivá, ale když jsem s nimi, nedokážu si pomoct a porovnávám se," usmála se lehce frustrovaně a vyhnula se pohledu modrookého kluka. Seděli na zídce a oba stydlivě pohupovali nohama tam a zpět. Tmavovlásek se obloukem zeptal, jestli si myslí, že je ošklivá. Nečekal, že dostane přesně tu odpověď, kterou z dívky cítil...

„Prostě mezi ně moc nezapadám. Už se ani nesnažím na fotkách vypadat dobře, protože vím, že nemám šanci být tak hezká jako ostatní."

„I když víš, že ve skutečnosti na kráse tolik nezáleží," doplnil ji a usmál se nad představou, že jsou spolu už poněkolikáté venku sami a je jim vždycky moc fajn. Žádná jiná by se s ní nemohla rovnat.

„Je těžký si nevšímat, jak se všichni ohlíží za těmi kolem a o tebe očima ani nezavadí," uchechtla se jemně, než seskočila na zem. „Jdeme se najíst? Za chvíli už bude zapadat slunce."