Oneshoty

Nepokrevní bratr

Uvázal jsem si šátek na hlavě a zkontroloval se v zrcadle. Všechno bylo v pohodě – takový nijaký, nehezký kluk na sebe raději jen na rychlo mrkl přes sklo, aby schválně přehlédl chyby. Houkl jsem na taťku, že už jdu pryč, a sebral klíče ze skříňky. Šel jsem k zastávce autobusu, odkud jezdím skoro kamkoliv. I do školy. Myslel jsem, že nestíhám, ale nakonec jsem musel ještě dvě minuty čekat. Když jsem do busu nastoupil, nevšiml jsem si nikoho. Vážně jsem se domníval, že jedu úplně sám. Nebylo by to poprvé. Až po třetí zastávce mi však došlo, že o pár sedaček dál naproti mně sedí někdo se sklopenou hlavou tak, že z jeho obličeje není vidět nic. Ten někdo nejspíš koukal do mobilu. Zarazilo mě však, že mi připomínal mé vlasy. Když mi ještě nějaké rostly...

Ano, je to přesně to, co si myslí drtivá většina z vás. Rakovina. Ale v mém případě to všechno vypadá docela dobře. Chemoterapie zabírá a nepřinesla mi zatím téměř žádné vedlejší účinky. Občas je mi trochu slabo nebo si dám den dva klidný režim a můžu zase pokračovat v normálním životě.

Zpátky k těm vlasům – jeho prameny se splétaly do loken a pyšnily se hned několika odstíny hnědé. Nacházely se v nich světlejší i tmavší prameny. Já jsem své vlasy tak daleko dorůst nikdy nenechal, ale jinak by zcela určitě vypadaly stejně. Možná bych si je víc učesal. Rozsvítil jsem displej svého telefonu a skrz fotoaparát se na sebe podíval. Barevný šátek mi slušel. Rovnou jsem zabrousil i do fotek a sjel trochu dolů. Hledal jsem selfie s kamarádem těsně před první chemoterapií, protože tou dobou jsem si schválně nechal delší sestřih než za normálních okolností. Po chvilce jsem snímek našel a zíral jsem na něj. Zvedl jsem zrak a začal porovnávat fotku s realitou. Moc nového jsem nezjistil a to mě nutilo k úsměvu. To je náhoda! Zkusil jsem se naklonit trochu do strany, abych získal odlišný úhel pohledu, ale stále jsem nenacházel rozdíl. Přimhouřil jsem oči. To je jako z filmu.

Osoba se prudce podívala z okénka, pak k zavírajícím se dveřím autobusu, následně na tabuli s vypsanými zastávkami a hned nato na mě. Přejela můj vyděšený výraz zrakem a chtěla sehnout hlavu zpět dolů, když se zastavila v pohybu a znovu se na mě podívala. Byl to kluk. Jenže tenhle kluk mě donutil vytřeštit oči z důlků. Vždyť vypadal úplně jako já! I on se na mě zmateně podíval skrz gravitací odhrnuté vlasy. Chvíli jsme na sebe oba jenom blbě koukali. To přece nebylo možné! Srabácky jsem uhnul pohledem a na oko sledoval dění venku. Dělej, že se nic neděje... Hrudník se mi příliš nápadně zdvihal a já to stejně nevydržel dlouho. Znovu jsem k němu stočil panenky, načež jsem je poníženě vytočil jinam, protože on na mě pořád valil svoje modré duhovky. Stejné modré duhovky, které vídám v zrcadle. Pod stejným obočím a čelem! Stejný nos, stejná pusa, já se zkrátka cítil jako v nějakém snu! To nemohla být pravda!

Nedočkavě jsem vyhlížel další zastávku. Štěstí mi přálo a naše pohledy se střetly v nejkratším úseku mezi zastávkami. Jakmile se autobus zastavil, roztřeseně jsem se dostal ke dveřím a vystoupil. Z nějakého důvodu jsem se bál. A fakt, že ten kluk (v mém věku!) za mnou vyběhl jeho nejbližšími dveřmi, mě neuklidnil.

„Hej!" křikl po mně a přiřítil se. Bleskově zkoumal můj obličej a mně to nebylo ani trochu příjemné. „To nejsou halucinace, že ne. Vidíš to, co já."

Nervózně jsem na něj koukal a nezmohl se na odpověď. On se zastavil očima na mém šátku a zarazil se. Vzal mobil a zapnul kameru. Zvedl stroj na úroveň našich očí a díval se na displej.

„Ježíši, to je neskutečný," zamumlal nevěřícně a znovu se na mě podíval. Byl jsem rád, že nezmáčkl spoušť. Musím říct, že se mi také ulevilo, když jsem si uvědomil, že má na rozdíl ode mě velmi hrubý a hluboký hlas. „Tak řekni něco, tohle je ujetý!"