Oneshoty

Každý je hlavním hrdinou... (bl)

...až na mě. Já jsem ten chlápek, co občas projde v pozadí, nebo při loupeži místní banky a úniku pachatelů dostane facku rybou ze stánku o dva metry dál. Ten, co mu kolega dramaticky odcházející z práce už po ránu vylije pití na čistou kravatu a své dokumenty mu strčí do rukou, jako by je nemohl třeba hodit do koše nebo položit na stůl. Jsem tamten vzadu, až tam za davem, protože kolem veřejných proslovů a žádostí o ruku jen procházím. Jsem ten, co musí spravovat své poškozené auto, aniž by s ním kamkoliv jel, a pokaždé, když ho k tomu okolnosti donutí a on musí sednout za volant, někdo ho odhodí na zem a s autem ujede.

Není to však jen černé. Jednou za čas mi do obličeje někdo hodí peníze, nebo mi zamává, protože mu holka včera dala. Někdy se zadaří a senzace v televizi opravdu stojí za to. Ale na konci dne si tak jako tak přeji, aby byl zítřek nudnější, protože zvraty a dramata mě doprovázely celý život. A až jednou všechno na chvíli utichne, konečně budu moct vydechnout a přestat se prodírat proti proudu. Na jeden takový den čekám už dvacet pět let.

A ten den nastal právě dnes. Je sedm hodin ráno a já sedím u kávy. Je brzy, takže jak si můžu být jistý, že je to dnes? Zcela určitě je to dnes, jelikož v televizi moderátorka nedělá nic, co by nutně lákalo lidskou pozornost. Nikdo ji nepřepojil, aby uvedl nečekanou zprávu, ona sama nikomu nevyznala lásku, nikdo nevběhl do natáčení, ani nespadla kamera. Nic. Z venku také neslyším žádný ruch, a když se dívám z okna, vidím maximálně lidi, co spěchají.

Jakmile mi informace doběhne do mozku, beru bundu a vycházím ven se projít. Jsem rád, že je víkend, protože nemusím v svůj vysněný den nikam, kam se mi nechce. Cestou se rozhlížím kolem a dýchám klidně. Na rtech se mi usazuje úsměv a nohy mě nesou k blízkému parku, kam jsem vždycky chtěl jít, ale nikdy tam nebylo dostatečné ticho. Po zemi se povalují barevné listy stromů a jako červený koberec mě vedou až k lavičkám. Ještě než si sednu, koupím si u stánku poblíž párek v rohlíku, který nikdy nechutnal lépe. Mám výhled na celý park a příroda v něm uklidňuje moje oči a pomalu je provází kolem.

Postupně se zaplňují i další lavičky, přesto největší hluk dělá slabý větřík a pár dětí na hřišti opodál. Kontroluji hodinky a zjišťuji, že čas se příjemně zpomalil. Sedím tu teprve hodinu, přestože jsem se už začínal bát, že bych měl vyrazit i někam jinam, abych si užil den klidu naplno.

„Promiňte, vadilo by vám, kdybych si přisedl?" vyruší mě hlas muže v kabátu. Zavrtím hlavou a posunu se z prostředka lavičky víc na kraj. On děkovně kývne a potichu usedá vedle mne.

„Dneska všechny hlavní postavy přišly přemýšlet na lavičku do parku," zavtipkuje, aby vysvětlil, proč se musí přidat ke mně, místo aby si našel vlastní lavičku. Rozhlédne se kolem a já se na něj podívám tázavým pohledem.

„Hlavní postavy?" zopakuji s pokrčeným obočím. Nikdy jsem nikoho neslyšel mluvit o životě stejným způsobem, jakým o něm přemýšlím já.

„Hm," kývne mírně s jemným úsměvem a pokračuje, „ti lidé, co žijí bláznivé a hlasité životy. Dějí se jim samé náhody. Oni sami o tom neví, ale takhle je bereme my všichni ostatní. Ty asi musíš být jeden z nich...?"

„Ne! Ne, já určitě nejsem hlavní hrdina," směji se, ale stále mi připadá zvláštní, jak samozřejmě takové pojetí světa z jeho úst zní. Možná se mi to jen zdá, protože je pohledný a působí velmi čistě.

„Já jsem vedlejší postava," prohrábne si plavé vlasy a zakouká se před sebe.

„Vedlejší?" přemýšlím nahlas, „co přesně tím myslíš?" Že bych i já byl vedlejší? Nikdy jsem se nesnažil svou úlohu v životě pojmenovat.